Období kolem voleb není náročné jen pro politiky, ale i pro novináře. Musíme totiž neustále psát nejrůznější analýzy – předvolební, volební, povolební, popovolební a popopovolební, zprávy, ankety a rozhovory. A spoustu dalších věcí.

Předvolební období má jedno velké pozitivum. Když něco potřebujete, politici vám vezmou telefon úplně kdykoli. Večer, v neděli, ve svátek (svůj i cizí). A pokud to nestihnou, okamžitě volají zpátky, jsou k vám vstřícní a za všechno milionkrát děkují.

Po volbách je to přesně naopak. Telefon vám nevezmou a pokud ano, jsou nepříjemní a vy jste debil.

Celkově je to zkrátka takové zvláštní období (byť vzhledem k četnosti voleb v České republice si člověk celkem rychle zvykne). Stejně jako politici se na něj připravujeme dlouho. Pořádáme porady, sháníme politické sliby z minulého předvolebního období (protože jsme si je zase zapomněli vypsat) a šuplíky ve svých stolech plníme sladkostmi na nervy. Když už dojde k onomu nejdůležitějšímu okamžiku – tedy samotným volbám – jsou z nás individua podobná zombíkům.

A takhle to vypadá, když se výsledky voleb zpracovávají ještě o půl 3 ráno

Den D je pak plný emocí. Zatímco se sčítají hlasy, vyrážíme do volebních štábů nabrat ohlasy. Tam jsou buď opilí politici (protože vyhrávají) nebo opilí politici (protože prohrávají). Takže pak třeba sledujete, jak po sobě od pohledu celkem distinguovaná politička lije pivo a pak se nenápadně rozhlíží, jestli to někdo viděl. Viděl. A poslouchat jejich hlášky mnohdy opravdu stojí za to. Někdy vám tak nezbude nic jiného, než se opít taky.

Chození po volebních štábech je také jedinou pracovní chvílí, kdy pečlivě vybírám barvu svého oblečení. V každém štábu vám totiž řeknou naprosto objevný a neohraný vtip o tom, jak máte barvu jejich oponentů nebo nedej bože jejich. Letos jsem zvolila černou. Za volební účast.

A to je přesně věc, kterou nechápu. Je mi jasné, že je jednodušší sedět v hospodě a brblat, ale proč se teda nepokusit s tím něco udělat, aby člověk vůbec měl právo brblat?

Nevím, jak vy, ale já, když jdu k volbám, mám takový hrozně příjemný slavnostní pocit. Nedělám si iluze o tom, že můj hlas rozhodne. Ale kdyby k tomu všichni přistupovali tak, že jejich hlas nic neznamená, mohli bychom volby zrušit úplně. Od té doby, co mám volební právo, jsem volby nevynechala ani jednou. „Můj“ kandidát sice obvykle vítězství neslaví, ale stále mě to baví. Není to přece pouze občanská povinnost, je to naše privilegium.

V pátek před volbami jsem vyslechla takový hezký dialog dvou mužů, jeden kolem sedmdesátky, druhý asi o dvacet let mladší:

„Čau, byls volit?“

„Nebyl, ale půjdu.“

Obyčejná rozmluva, ale mně po zádech přeběhl příjemný mráz. Že aspoň někdo šel volit. Řídím se totiž heslem, že když nejdu k volbám, pomáhám tím stranám, které bych nikdy nevolila.

Abych se pomalu vrátila k té novinařině, že? Novináři se v tomto ohledu dělí na dva typy. Ti první k volbám z principu nechodí, aby si tak zachovali nestrannost (třeba Václav Moravec). Ti zbývající tam poctivě chodí, ale přesto si svou nestrannost zachovávají. Další typ doufám neexistuje. (Samozřejmě, že existuje, ale nebudeme se o něm bavit.)

Jak už jsem psala v předchozím článku, čím méně času do voleb zbývá, tím častěji mě v hospodě (nebo kdekoli jinde) oslovují lidé a ptají se mě, koho budu volit. Řeknu vám na rovinu, že mi tato otázka je hodně nepříjemná. Není to tím, že bych se styděla za své volební preference a politické přesvědčení. Jen si zkrátka nemyslím, že by novinář měl tyto své názory někde prezentovat.

Takže když dojde na tuto otázku, vždy z toho elegantně vybruslím a nenápadně změním téma. Bruslím zhruba jako dvoumetrákový muž po obrně a témata měním stejně ladně, jako kdybych se v takovém stavu pokoušela ještě o piruetu.

Takže to vypadá zhruba takto:

„Lenko, koho volíte vy? Pokud to tedy není tajné.“

„Ehm. Tajné to není. Ehm. Kašlíky kašlíky. Věděl jste, že Jarda Jágr jezdí na koloběžce? No fakt. Pardon, musím si odskočit. Mám nějakou běhavku nebo co.“

zbývá
862
slov
5 minut