Zatímco minule jsme si ujasnili základní slovíčka a fráze, která se normální člověk musí naučit, pokud si chce pokecat s novinářem, tentokrát se pustíme do typologie. I tak specifická sorta lidí, jako jsou novináři, se totiž člení do několika různých skupin. Vezmeme to abecedně – s jedinou výjimkou.

Abstinenti

Co vám budu povídat, takových novinářů moc není. Ale jsou i takové výjimky. Ostatní novináři je považují za největší podivíny, což v tak podivínském světě, jakým novinařina je, už opravdu něco znamená. Většinou nemají ke svému nepití žádný významný důvod, ale často se jím ohánějí. O novinářích se obecně říká, že jsou alkoholici, ale většinou to tak není. Je potřeba si uvědomit, že k naší práci patří i velký kus empatie a obrovský stres. Zkuste si jít nabrat reportáž za rodinou, které uhodil do domu blesk a během patnácti minut přišli o všechno. Ještě cítíte spáleninu a v okolí se povalují hračky… Pokud máte aspoň minimální emoční inteligenci, musí vás to zasáhnout. A škopek vychlazeného zlatavého moku s tím zkrátka umí pomoct jako nikdo jiný. A při rozhovoru hezky rozváže jazyk…až zjistíte, že některé hlásky ani nemusíte používat.

Bulvární novináři

To jsou ti ostatní. Což vám řekne i typický bulvární novinář. Nikdo tak totiž nikdy nechce být označen. To je totiž ta spodina, co na rozdíl od nás dělá žurnalistiku pro prachy a ne pro světový mír, konec kácení pralesů, blaho celé společnosti a další věci, které slyšíte během vyhlašování královny Miss (než moderátor zjistí, že se spletl – ale nebojte se, ta druhá vám to zopakuje stejně dobře).

Investigativci

Být investigativní novinář typu Jaroslav Kmenta bývá sen snad všech odvážlivců, kteří se chtějí vydat na žurnalistickou dráhu. Jenže většina z nich pak zjistí, že to nemá zapotřebí. Ale bohužel se najdou i ti, co to zapotřebí mají – jenže úrovně Kmenty rozhodně nedosahují. A pak za použití přestrojení, tajných odposlechů a s nasazením vlastního života napíšou investigativní zprávu o tom, že v Bille zdražila vajíčka o korunu.

Supermani

Novinář nikdy nespí. A pracuje 24 hodin denně. To vám řekne spousta z nás. Jsme v podstatě takoví nadlidé (ne však v Nietzscheově smyslu) se superschopnostmi. Přes den honíme zloduchy, přes noc plánujeme, jak spasit svět. Aspoň se tak řada z nás vidí. Ať už proto, že v to doufá, nebo proto, že to zní fakt krutopřísně a dobře se na to balí holky.

Vlezdoprdelky

Tihle novináři jsou přesným opakem investigativců. Jejich záměrem totiž je, aby s každým vyšli co nejlépe – protože jim z toho obvykle kápnou nějaké výhody, nebo zkrátka proto, že mají strach si udělat nepřátele. Podle toho pak jejich články vypadají, nedozvíte se z nich vůbec nic zajímavého. Jako fakt nic.

Vyhořelci

Syndrom vyhoření je v novinařině něco tak běžného, že tomu v budoucnu věnuji speciální článek (a vzhledem k tomu, že dnes není apríl, budu muset tento slib i dodržet). Vezmeme to tedy ve stručnosti, zde je totiž vyhoření myšleno obrazně, ne jako diagnóza (byť už to, že je člověk novinář, je diagnóza sama o sobě). Jde totiž o novináře, pro které už jejich práce není posláním. Zkrátka ráno přijdou do práce, naťukají nějaký článek a co nejrychleji zase míří domů. Žádná invence se od nich nedá čekat, natož pak fantazie nebo entuziasmus. Nebo myšlenka.

Zamrzlíci

Tohle jsou novináři, kteří se ke svému řemeslu dostali po převratu. Ne, že by se jim podařilo dokonat puč o moc v redakci a bývalého šéfredaktora defenestrovali výtahem, ale prostě po sametové revoluci. Byli naplněni ideály, které se jim chvíli i dařilo naplňovat. Jenže si tak trochu zapomněli všimnout, že doba už je někde jinde. Třeba v roce 2016. Svými zastaralými názory ničí snahu mladých novinářů, ze kterých se pak dost rychle stávají vyhořelci. Sami sebe mají za ty, kteří mají vždycky pravdu. A když ne, tak ji stejně mají.

Erik Tabery a Martin Veselovský

Ach!

zbývá
831
slov
5 minut