Pomalu nám začíná nová divadelní i klubová sezóna, proto se dneska podíváme na to, co obnáší psaní recenzí. A upřímně – je to pěkně sisyfovská práce. Jen místo toho, abyste tlačili nahoru na horu šutr, spíš balancujete jako provazochodec, který zároveň žongluje. S medicinbaly. Výbušnými. Protože ať napíšete jakoukoli recenzi, vždycky se to někoho dotkne. I v případě, že dáte hodnocení 90 %.

Hned na úvod musím říct, že my novináři (nebo aspoň většina z nás) si moc dobře uvědomujeme, že za každým představením, za každým koncertem, čímkoli je spousta práce. A nedělá nám dobře všecko jedním šmahem zkritizovat. Většina z nás opravdu nemá potřebu si na někom jiném zvedat ego a cokoli si dokazovat. Jasně, i takové případy existují. Bohužel. Ale o nich nemá smysl se bavit.

Taky je potřeba si uvědomit, že recenze je názor – názor jednoho člověka, který by se sice měl v dané oblasti dobře orientovat, tudíž celkem relevantní názor – ale pořád názor. A jak se říká, kolik lidí, tolik názorů. Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. A kolik koblih sníš, tolik kilo budeš mít nadváhu.

Už díky své povaze se vždy snažím na všem nalézt něco pozitivního. Je prostě nádhera, když odcházíte z akce nabití pozitivní energií, nadšení a můžete svou radost předat dál. Přesto všechno se ale stane, že něco se opravdu nepovede a vám nezbude nic jiného, než to pěkně zepsout. Pokud totiž máte aspoň nějaké svědomí, nemůžete pochválit něco, co za to nestálo. Co pak ti chudáci čtenáři, kteří za to na rozdíl od vás ještě navíc zaplatili a teď trpí? Co když si pořídí voodoo panenku, která vám bude podezřele podobná?

Těžko můžete napsat pozitivní recenzi, pokud už v půlce se cítíte být znásilnění. A pak najednou všichni zúčastnění (myslím toho počinu, nikoli znásilnění, díky bohu) začnou pobíhat a rozkřikovat, že takto přece psát nemůžete. Ve finále vám ale po pár pivech stejně řeknou, že jste měli pravdu… Pokud si tedy nakonec právě oni nepořídí vaši voodoo panenku.

A to je další aspekt, proč je psaní recenzí tak zrádné. Čím víc pronikáte do uměleckého prostředí, tím větší počet lidí, jejichž výkony hodnotíte, poznáváte osobně. S některými se i spřátelíte. Pak začíná být pěkně těžké zůstat nad věcí a povznést se nad sympatie, natož nad antipatie a udržet si odstup. Takový ten profesionální odstup, protože to prostě zní dobře. Musím zcela nekriticky (protože toto není recenze, chachá!) říct, že mně se to evidentně daří nad míru dobře. Tuhle mi totiž přišel velmi „milý“ mail, v němž mimo spousty jiných krásných slov stálo: „Nechvalte nic, co si to nezaslouží, ale proboha nehodnoťte věci, které nemáte ráda.“ Byla to recenze na kapelu, kterou jsem do té doby ráda měla…

S psaním recenzí se pojí ještě jedna věc – musíte být připraveni se o nich bavit stále dokola. Jako fakt furt dokola. Protože prostě kdykoli za vámi může někdo přijít a rozebírat s vámi poslední odstavec recenze, která vyšla před dvěma lety. Tu, o které už nevíte, co v ní bylo. Nebo třeba jakého počinu se týkala. Ono totiž i když vám každý tvrdí, že recenze nečte, protože ho to nezajímá a vůbec tomu nerozumíte, vždy všichni moc dobře ví, co jste kdy kde napsali. A pak si zkuste nalézt nové kamarády.

zbývá
740
slov
4 minut