Každou chvíli se mě někdo zeptá, s kým jsem dělala rozhovor a jaké to bylo. A samozřejmě se ptají na celebrity. S přezíravým výrazem obvykle odvětím něco ve stylu, že normálka, zhruba stejně jako minule, abych dala najevo, že rozhovory se známými osobnostmi jsou u mě na denním pořádku a fakt to se mnou nic nedělá. No a teď vám povím, jak je to doopravdy. Těch šest mých kamarádů, co tenhle blog čte, už to stejně asi tuší.

My novináři s oblibou říkáme, že z rozhovorů s celebritami nejsme nervózní. Jsou to přece taky jen lidi. A většinou je to fakt. Dojde vám to zhruba po dvacátém rozhovoru nebo ve chvíli, kdy si ten člověk během odpovědi krkne. Nebo si odskočí. („Tyvogo, on taky čůrá!!!“)

Navíc se cítíte fakt krutopřísně, když za vámi někdo přijde a řekne: „Leničko, jak to že nejsi nervózní? Jo, ty už jsi asi zvyklá, co.“ A pak se s celebritou vyfotíte, ale samozřejmě jen proto, abyste si mohli dát fotku na Facebook, jak jste děsně cool. Nebo ji nejlépe nasdílíte na facebookovou stránku vašeho média, aby to vypadalo, že jste ještě mnohem víc cool, protože to tam dal někdo jiný. Vy sami přece nemáte potřebu se chlubit tím, že jste s někým dělali rozhovor. Je to přece váš denní chleba. Pekař si taky nedělá selfíčko s vánočkou. Můj přítel si kdysi udělal selfíčko s ježkem a určitě by ho to nenapadlo, kdyby byl veterinář. Nebo střízlivej.

Jo a kromě selfíček se pak ještě nezapomenete zmínit mámě. Protože nikdy na vás nikdo nebude tak hrdý jako ona. A nikdo nebude vypadat tak roztomile přihlouple, když ukáže na televizi, kde je zrovna záběr na někoho, s kým jste nedávno dělali rozhovor, a řekne: „Toho znáš, viď!“

Jenže pak dojde na rozhory, ze kterých se rozklepou kolena i otrlým novinářům. Je to tehdy, když zpovídáme někoho, ke komu vzhlížíme, koho uznáváme, nebo kdo je prostě strašně sexy.

Takhle mi zazvonil mobil a ozvalo se: „Lenko, kapela po celé turné nedává rozhovory, ale ve vašem případě je Richard ochotný udělat výjimku.“ „Ummm, dobře,“ odvětila jsem inteligentně. Protože tohle se přece stává každý den.

Pak dojde k samotnému rozhovoru a přesně v tu chvíli mám chuť dát si skleničku na uklidněnou. Jenže se zároveň bojím, aby to nedopadlo tak, že to přeženu a tomu člověku ukážu, co jsem ten den obědvala (a mám tušení, že ho to moc nezajímá), nebo že budu vypadat, jak kdybych si práskla platíčko Lexaurinu.

Jakmile takový rozhovor skončí, vůbec nemám tušení, co jsem během něj plácala. Obvykle odcházím s milým, protřelým sexy úsměvem, který ve skutečnosti vypadá, jako kdybych měla epileptický záchvat zkombinovaný s hlubokou demencí. Ale co, mám přece nové selfíčko na fejsbůček! A samozřejmě mě to děsně otravuje…

Milí čtenáři, tímto článkem začíná můj nový seriál Ze života novináře. Každý pátek se zde objeví nějaká příhoda, při které jsem se ztrapnila, a spoustu dalších věcí, které vám pomohou nahlédnout do toho našeho báječného novinářského světa. Stačí kliknout na tag Ze života novináře. Nečekaně.

Datum prvního článku nevybírám náhodně. Pokud totiž nedokážu udržet pravidelnost, prostě řeknu, že to byl aprííííl.

zbývá
705
slov
4 minut