Někdy mám pocit, že komické situace, ze kterých vyjdu ještě blonďatější, než ve skutečnosti jsem, prostě přitahuju. Tentokrát jsem se vydala do Choltic na rozhovor s kastelánem tamějšího zámku. Byl krásný, skoro už jarní den, svítilo sluníčko a já si naivně myslela, že si udělám hezký výlet. To jsem ještě netušila, že se projedu dál, než jsem chtěla.

Choltice jsou malá vesnička, která má něco přes tisíc obyvatel, takže tam jezdí pouze motorový vlak (prostě ta stará červená čugála). Ve svých osmnácti jsem se tam něco najezdila na diskotéku a v té době tam vždy vlak stavěl automaticky. Jenže za ty roky se asi něco málo změnilo… Nejen, že Choltice už nemají nádraží, ale teď už tam ten vlak ani nestaví. Jenže to jsem samozřejmě netušila, hlášení ve vlaku nebylo slyšet, já v hlavě přemýšlela nad rozhovorem a najednou koukám, že už jsem v Cholticích. A pak koukám, že jsem za Cholticemi.

Evidentně je totiž nyní nově nutné zmáčknout tlačítko signalizace. Vyběhla jsem tedy z kupéčka, zmáčkla to a strojvůdce mi naštěstí zastavil – samozřejmě mi nezapomněl připomenout, že signalizovat musím už před zastávkou (ano, byla jsem zase o kus blonďatější). Jenže mi zastavil v místě, kde už nebylo nástupiště, takže já se svými 155 centimetry musela vyskočit kamsi do pole, div, že jsem se neroztrhla.

Kastelán mi sliboval, že na mě počká na nádraží. Když jsem zrovna skákala z vlaku, tak jsem se jen tiše modlila, aby tam ještě nebyl. Samozřejmě byl, přímo na nástupišti, aby krásně viděl celé mé entrée.

Zjevně to i pro něj byl velký zážitek, takže se o něm nezapomněl zmínit před starostou. Cituji: „Věděls, že nám tady nestaví vlak? Čekám na nádraží, vlak projede okolo, tak si říkám, že asi nepřijela, najednou brzdy na plno a slečna vystupuje do pole.“ Já rudá až za ušima… „Ale nebojte se, já bych pro vás klidně zajel i do Heřmaňáku.“ „Hmm, tak to bych si vůbec nepřipadala blonďatě, kdybych vám volala, že jsem dojela až tam.“

zbývá
436
slov
3 minut