Víte, jak udělat novináři opravdu velkou radost? Pochvalte ho za jeho článek. Jsme totiž zvyklí číst akorát negativní komentáře pod články (přestože to byla první věc, kterou nám na žurnalistice zakázali – ale dělá to každý). Neustále se cítíme nedocenění a po pochvale zkrátka prahneme.

V tu chvíli nám totiž v hlavě proběhne zhruba takovýto monolog: „Fíha, on to fakt někdo čte. Neuvěřitelný. Dělej, že tě to nepřekvapuje a že jsi na takové reakce zvyklá. Škoda, že u toho článku nebyla moje fotka. Nebo jméno.“ Jsme zkrátka egoisti a takové pochvaly nám dělají velkou radost.

Tatínek mého přítele pravidelně čte mé rozhovory (nebo to aspoň tvrdí) a pak je sofistikovaně hodnotí a chválí. A dopadá to zhruba takhle:

Tatínek: „Ta tvoje teď měla v novinách pěknej rozhovor s Lendlem.“

Lukáš: „Cože?“

…listuje novinami…

„Ale moje přítelkyně se nejmenuje Karel Knap!!!“

Karel tam měl i fotku…

Takže až nás zas jednou budete vynášet do nebes, nejdřív si zjistěte, jestli jsme pětadvacetiletá blondýna nebo tmavovlasý chlap ve středních letech. A Karle, jestli to čteš, tak tě zdravím. Vypadáš dobře.

zbývá
231
slov
2 minut