V naší zemi je spousta skvělých novinářů. Ale nikdo z nich není Václav Moravec. Snad až na Václava Moravce. A já jsem blonďatá. Každopádně setkat se s ním je pro každého správného novináře poctou. Vždy mě dostávalo, když náš vynikající přednášející Jaromír Volek o něm mluvil jako o Václavovi. „Říkal jsem Václavovi… Václav se mě ptal… Podle Václava…“ Pro nás to byla prostě modla a kdokoli si s ním tykal, byl pro nás borec.

Já se s Václavem (teď jako dělám, jak jsem děsně drsná, že ho oslovuju jménem, ale myslím, že jste už všichni dávno pochopili, jak to s tou mojí drsností je) setkala na konferenci, kterou pořádala jedna místní škola. A světe div se, podařilo se mi se ztrapnit.

Václav seděl na vyvýšeném pódiu a hned vedle něj byla připravená místa pro nás. Ta s obrovským nápisem PRESS. Ta, na kterých si člověk připadá děsně důležitě. Ta, na něž je hrozně vidět.

Václav byl naprosto okouzlující. Dokázal mluvit o vážných tématech takovým způsobem, že zaujal i puberťáky (kteří jsou samozřejmě mnohem horší, než jsme byli my, a dovolí si věci, které my bychom si v jejich věku nedovolili, atd. Atd.) A když mu na tu jeho úžasnou chytrou plešku stekla voda z klimatizace, nevyskočil a nezačal se vzpamatovávat z rozsáhlého infarktu, jako bych to udělala já, ale v klidu si poposednul a řekl: „Zdá se, že už mi kape na maják.“ Tím nás všechny naprosto odzbrojil.

No a zatímco Václav působil jako lev salónů, já takový štramák nebyla. Jak už jsem říkala, to místo, kde jsme seděli bylo vyvýšené. A bylo na něj dobře vidět. No a vzhledem k tomu, že jsem měla zraněnou nohu, velmi inteligentně jsem tam vyskákala po jedné, a to tak ladně, že jsem pokácela téměř všechny židle s tím úžasným nápisem PRESS, které tam byly připraveny. Když jsem konečně dosedla, pozornost se přenesla na mou botu, v níž jsem měla nohu tak nateklou, že na ní ani nešly zapnout suché zipy. Tudíž jsem vypadala jako jakýsi podivný tvor se středně těžkou fyzickou a velmi těžkou mentální retardací, který si ani neumí zavázat boty (tímto zdravím reportérku Východočeské televize V1 Káťu Dufkovou, která to neumí dodnes).

Že se někdo zraní a napuchne mu noha, je celkem normální. Jenže asi jste si všimli, že já tak úplně normální nejsem. A především se mi nedějí normální věci. Prostě jsem si asi dva týdny předtím v moři šlápla na jedovatou rybu. Jo, jedovatou rybu. Jo, šlápla. Zatímco normální lidi si na dovolené u moře přivodí maximálně úpal, Tutanchamonovu kletbu nebo ztrátu kufru, maximálně si šlápnou na mořského ježka, já si musela šlápnout na rybu.

Bylo to v den, kdy jsme se se sestrami (nikoli zdravotními, ale těmi pokrevními) chtěly autobusem vydat do místní antické nemocnice. Místo toho jsme se projely autobusu podobnou záchrankou do místní nemocnice, která svým vybavením antiku dost připomínala.

Dozvěděla jsem se, že existuje taková velmi milá dragon fish (doporučuji podívat se na její fotky), která se zahrabává do písku, z něhož jí čouhá pouze jakási věc, kterou do své oběti pouští jed. A vzhledem k tomu, že Středozemní moře má rozlohu jen asi 2,6 milionu kilometrů čtverečních, byla by dost náhoda, kdybych si na ní zrovna já nešlápla.

Jakmile jsem se dostala na břeh, okamžitě jsem měla pocit, že začínám upadat do bezvědomí, seběhlo se kolem mě celé Řecko, až jsem se po neskutečně dlouhých 45 minutách dostala do nemocnice, kde mi cosi píchli, a bylo to v pohodě. Na hotelu jsem pak byla velmi slavná.

Od té doby jsem u moře nebyla. Je to pět let.

zbývá
781
slov
4 minut