Není to tak dlouho, co jsem psala článek Novináři a celebrity. V té době jsem ještě netušila, že se mi naskytne možnost rozhovoru s opravdovou a světově uznávanou celebritou Suzanne Vega. A co si budeme povídat, byl to zážitek. A nejspíš takový, který mě jednou přivede do blázince.

Šéf: „Domlouvám exkluzivní rozhovor se Suzanne Vega. Chceš ho?“

Já: (infarkt) „Tak jo…“(jakože mi na tom přece vůbec nezáleží)

Šéf: „Neboj, bude tam tlumočník.“

Já. „Uf.“

…o den později…

Šéf: „Jo hele, tlumočník tam prej nebude.“

Já: (infarkt číslo 2) „Uhmmpf…“

Šéf: „A posouvá se to o den.“

…takže druhá noc, kdy se nevyspím…

Anglicky jsem se učila od 3. třídy. Vždy jsem měla jedničky, nejhorší celková známka byla 1–2, kterou jsem jednou dostala na čtvrtletí, a to s odůvodněním, že o hodinách házím xichty. Jenže v tu chvíli mám pocit, že si vzpomenu maximálně na čísla, barvy a písničku Ten Little Indians.

Je vidět, že hudba je mým koníčkem, protože do toho mi celou dobu hraje v hlavě začátek Tom´s Dinner – takový to tututůdu tutudůdu, a do toho písnička od Pokondrů Hej, volá volá Sisa (neptejte se mě, kde jsem na to přišla).

Rozhovor máme domluvený na 18:45 hodin. Z práce odcházím po obědě, protože nejsem schopná se soustředit. Nejlepší kámoš mi píše: „Přinejhorším to můžeš vždycky položit a kdyby tě pak Suzanne pronásledovala neustálými telefonáty, tak si vyměníš telefonní číslo.“ Je to prostě vůl. (V tu chvíli používám mnohem drsnější slova, která se ale pro hodnou, milou a slušnou malou blondýnku opravdu nehodí, takže vám nebudu kazit iluzi.)

Doma si pouštím nový díl Sběratelů kostí, abych se naladila na tu angličtinu. A samozřejmě je to zrovna díl, kde se řeší prášky na nervy a úzkost. Sama jsem zralá na to, abych si práskla platíčko Lexaurinu a zapila to pětipívem.

Každou chvíli se dívám na hodinky a odpočítávám minuty. V poslední půlhodině už jen pobíhám po bytě. Když už nemůžu pobíhat, aspoň se točím kolem své osy. Teď fakt nepřeháním.

…za pět minut volám…

…čtyři minuty…

…tři minuty…

…(infarkt číslo 3)…

…dvě minuty…

…minuta…

Jdu na to!

Túúúúúút. Túúúúúúút.

„Hello?“

Jsem zklamaná, že se nenahlásila svým tututůdu tutudůdu. Ani „My name is Luka“.

Překvapuje mě, jak krásně jí rozumím. Ona už to se mnou má o dost těžší. Normálně v nervozitě hrozně blekotám. A zkuste si to v angličtině. Když mluvíte s hudební legendou.

Suzanne je celou dobu milá a vtipná, dokonce se mi ji podaří i rozesmát. (ROZESMÁLA JSEM SUZANNE VEGU UÁÁÁÁÁÁÁ)

Patnáct minut, které máme na rozhovor vyhrazené, rychle uteče. „Báj báj!“ „Báj báj!“

V tu chvíli se mi neskutečně uleví. Příšerný stres uplynulých dvou dnů je najednou pryč. A já se cítím neskutečně šťastná. Nastává výjimečný okamžik, kdy jsem na sebe vážně pyšná. Ten stres stál za to. Samozřejmě byla možnost z toho couvnout, když jsem zjistila, že tam nebude tlumočník. Vyhnula bych se stresování. Ale neskutečně bych si to pak vyčítala.

Tohle jsou totiž chvíle, kdy si uvědomíte, že i když vaše práce je velmi náročná a stojí vás zbytky vašeho duševního zdraví (jestli se o něčem takovém vůbec dá u novinářů mluvit), je to ta nejlepší práce na světě. Práce, která vám umožní plnit si sny. Sny, o kterých ani netušíte, že je vůbec můžete mít.

tady si můžete přečíst, co z toho vzniklo.

zbývá
728
slov
4 minut