Spousta mých přátel z nenovinářské branže mi vždy závidí, že mám volné vstupenky na akce. A že dostávám VIP. Jo, je to super. Když dostanete pásek s jinou barvou, cítíte se fakt krutopřísně. Tak jednou…

Jenže i tohle chození na akce zadarmo má svá úskalí. Běžně se totiž stává, že to, co ušetříte za vstupenku, pak propijete. A zkuste si v takovém stavu dělat rozhovory.

V tom jsou specifické majálesy, kde člověk za celý den udělá několik krátkých rozhovorů. Psát pak druhý den články vážně stojí za to. Když člověk překoná prvotní strach a pln odhodlání si pustí záznamy z diktafonu, chytá se za hlavu. Na jednotlivých rozhovorech je totiž poznat, jak včera stoupala hladinka. U posledního rozhovoru se pak z jednoduché otázky „Co plánujete nového?“ stává dlouhé a smysl naprosto postrádající souvětí. Štěstí je v tom, že účinkující jsou stejně ovíněni a opíveni jako já, takže si skvěle rozumíme. Přepisovat to druhý den už je ale o dost náročnější.

Kromě rozhovorů z majálesu píšu i velký report. Což ve chvíli, kdy ani netušíte, jak jste se dostali domů, bývá trochu náročnější. A poznámky v mobilu samozřejmě zase nedávají smysl… Nezbývá, než se potupně ptát lidí, o kterých tušíte, že jste s nimi na akci byli, co vlastně jednotlivé kapely hrály. Vsázet na ty nejznámější hitovky se totiž příliš nevyplatí. Třeba Divokej Bill Malování několik let vůbec nehrál. Bývalí kolegové takhle museli nechat zastavit rotačky (ve skutečnosti samozřejmě tiskárny, ale tohle zní líp), když si předpřipravili článek o koncertu Kabátů a do titulku napsali, že kapela zazpívala píseň Cesta do Kadaně (protože se tam zpívá o Pardubicích). Jenže Kabát ji vůbec nezahrál…

Letos jsem si řekla, že budu zodpovědnější. A pojala jsem to opravdu velkolepě. Rozhovory jsem nedělala vůbec žádné. Stejně na ně není v novinách místo.

A taky jsem si vůbec poprvé vzala na jednodenní festival pláštěnku. Že přece dospívám. No… Pláštěnku jsem dostala v nejmenované drogerii jako dárek k barvě na vlasy. Asi mě mohlo zarazit, že je na ní napsáno Schwarzkopf. Ale nezarazilo.

S tou věcí v kabelce jsem tedy nakráčela na majáles. Výjimečně nepršelo, tak jsem navrhla, že si na tu pláštěnku můžeme v klidu sednat. Rozbalila jsem ji a nutno říct, že mi to vážně netrvalo dlouho. I když na ní bylo napsáno Plášten, byl to pouze ten velký bryndák, co vám přes ramena dá kadeřnice, když vás stříhá nebo barví. Takže jsme si na ni sedli dva. Oba na jednu půlku. Svou půlku.

…tak jsem zas jednou byla dospělá…

zbývá
552
slov
3 minut