I v 85 letech je uznávaný pardubický architekt Miroslav Řepa stále velmi pracovně vytížený. Představa, že by ráno sotva vstal a v pantoflích se došoural pro čaj, jej ostatně děsí.

„Když si uvědomím, že na první výstavě jsem byl v Bruselu v roce 1958, pak se podívám do svého rodného listu, říkám si, co to tu ještě dělám. Ale poněvadž stromy umírají vestoje, radši se upracuju, ale s tím štěstím, že dělám na věcech, které mě zajímají a baví,“ říká.

Revitalizace pardubických Tyršových sadů spěje k závěru. Co si myslíte o tomto projektu?

Ještě jsem tam nebyl. Viděl jsem pár záběrů, ale počkám si na oficiální otevření. Novou podobu znám z modelu, ale znám především soutěžní návrh a autory, kteří byli absolutně neústupní a v mnoha směrech nevyhověli krajinářům, ani architektům. Byl jsem jediný, kdo v porotě hlasoval proti tomuto návrhu. To už je ale dnes minulost a realita je přede dveřmi. Těším se, že si brzy půjdeme vypít kávu do nového pavilonku s pohledem na zámek. To se nabízelo, není to výmysl těchto architektů a jsem rád, že se to zrealizovalo.

V Pardubicích se v posledních letech podařilo dotáhnout dva velké projekty – opravu Machoňovy pasáže a třídy Míru. Jaký je váš názor na jejich finální podobu?

Machoňova pasáž je odrazem kvality pana architekta Machoně. Je mi líto, že pasáž končí na konci světa. Měla mít pokračování nebo jsme se měli pokusit ji někam natáhnout. Z nádherného místa A, třídy Míru, někde mělo být Z. Ale to tam není. Je to ušmiknuté bez jakéhokoli vtipu a záměru. Stavba samotná jako všechny Machoňovy věci je báječná.

A třída Míru?

Třída Míru je samostatná diskuze. Byl jsem velkým nepřítelem toho, aby se tam objevila doprava, jednoznačně jsem chtěl, aby to byla pěší zóna. Tím, že se musel tento pruh zachovat, nedostalo se tam, co je typické pro pěší zónu. Ta má mít ohromnou spoustu zeleně, krásných koutů. Tato ulice, která vždy byla páteří musí přitáhnout opět mnoho lidí, především aby překročili nešťastnou křižovatku před Zelenou bránou a aby návštěvníci Pardubic zjistili, že Pardubice nekončí Zelenou bránou, ale že za ní teprve začínají – Pernštýnským náměstím, Pernštýnskou ulicí a zámkem.

Ale když lidé přijedou do Pardubic, první, co mnohdy uvidí, je hlavní nádraží, které projektoval váš tatínek. Jaký pocit ve vás vyvolává pohled na tuto stavbu a její stav?

Vidíte, že mám slzu v oku. To je tak složitá otázka, protože vám na ni nikdo nedá odpověď – ani kraj, ani město, ani ministr dopravy nebo Ředitelství Českých drah. Pořád se omílala jen otázka, jestli se celé nádraží neprodá nebo takzvaně nerozseká na díly majetku. Nestalo se nic, trvá to strašně dlouho, objekt nesmírně chátrá. Vnitřek haly jsme udrželi tvrdou rukou v určité úrovni, každý však zvenku vidí, v jakém stavu je hotelový objekt. Nevidí ho ale vevnitř, tam je to katastrofa. Je to vybydlené a netroufám si jít se podívat do nějakého pokoje. Je mi to strašně líto, ale osobně už v tom víc udělat nemůžu.

Sám jste se podílel na úpravách pardubického nádraží, kde vznikla nová obchodní zóna. Jaký to ve spojitosti s otcem pro vás byl pocit?

Když se na to podíváte podrobně, zjistíte, že všechny linie jsou dokonale dodržené, byla maximální snaha, aby veškeré detaily respektovaly původní danosti. Byli jsme rádi, když nádraží v mnoha směrech změnilo svou funkci, byla vymístěna úschovna kol a zavazadel. Oživilo se to a byl jsem rád, že jsme k tomu byli vyzváni.

Právě přes otce, významného architekta, jste se k tomuto oboru dostal. Neměl jste chuť vyzkoušet něco jiného?

V 16 letech jsem chtěl jít na diplomatickou dráhu nebo na hotelnictví. Bylo to tak daleko, že tatínek se s tím smířil a řekl mi, že pokud odmaturuji s vyznamenáním, do hotelové školy v Lausanne mě pošle. Do toho ale přišel 48. rok a všechny tyto sny padly. Nezůstalo mi nic jiného, než se vrátit k úvaze, že bych mohl jít v tátových šlépějích. To se stalo. Ale hotelnictví i diplomacii jsem využil. Při stavbě československých pavilonů bylo nutno velice dobře komunikovat s kuchaři i řediteli příslušných zařízení. Diplomacie se mi taky vyplatila. Když jsem přijel do Kanady, nastala celá řada společenských a diplomatických povinností. To se opakovalo všude ve světě.

Předal vám tatínek ještě něco tak důležitého, jako je láska k architektuře?

Bylo to v těžkých chvílích, kdy už byl na smrtelné posteli. Držel mě za ruku a řekl: „Mikulko, víš, v tuto chvíli už v životě nejde o nic, o žádné majetky, žádné spory. V tomto okamžiku si jen uvědomuješ, že pro život je rozhodující, co máš v hlavě, v očích, tedy co jsi všechno viděl, jestli jsi toho nenamluvil moc a naopak si každého slova vážil.“ Potom ukázal na srdce: „Celoživotní lásky ti tam musely zůstat upevněné. Pak vzpomínáš na život jen v těchto základních parametrech.“ Jsem si toho vědom, takže bych ještě nechtěl odcházet, ještě se člověku líbí svět, hlavně ženy, ale i příroda, váží si přátelství, která přetrvávají, a s lítostí konstatuje, že některé osobnosti jsou už na druhé straně. Zůstávají ale vzpomínky a jsem rád, že jsem měl možnost potkat velkou spoustu kumštýřů. To mi připomíná jednu historku.

Povídejte.

Ve škole jsme měli krasopis. Neměli jsme technické vymoženosti, ale měli jsme ruce, tužku a pero. Teprve s odstupem doby se člověk podívá na dopisy, které psal dědeček. I když to byl truhlář, jeho písmo k něčemu vypadalo. Teď oslovím mladého člověka, je slušný, dobře vychovaný. Řeknu mu, ať mi napíše svůj životopis ručně. Tak to přinese a je to něco šíleného, strašný debakl. Někdo mi může říct, že je to úplně jedno, ale písmo je profil člověka. Má se nějakým způsobem prezentovat, ať si s počítačem dělá, co chce.

Je pravda, že vy počítač nemáte?

Nemám. Mám tužku. Mé jediné spojení je mobil, který navíc nenávidím. Stačí mi to. Samozřejmě při velkých úkolech mám vedle sebe asistenta, který umí všechno. Mě to uvádí do neuvěřitelného stavu, že se vždy otočím a jdu se projít na chodbu. To, co bych řešil 14 dní telefonicky, on vyřídí během 10 minut. I moje dcera mi říká, že jsem s ní nikdy nepouštěl draka a akorát znala moje záda a viděla, že pořád jen dělám nějaké čárky.

Přesto působíte ohromně optimisticky. Jak si tento optimismus udržujete?

To nevím, ale všichni mi říkají, že jsem sluníčko. Asi je to dáno geny, ale jsem společensky založený člověk, málokdy se mračím, ale také se nemůžu pořád smát. Vždycky mě všichni žádali do společnosti, od studentských let, že jsem byl bavič, vypravěč. Tento národ se pořád jen šklebí a ustaraně dívá kolem sebe. To překvapuje každého cizince, který sem přijede. Ve Francii a Itálii se lidé pořád usmívají, nebo alespoň nejsou škarohlídi. Myslím si, že takoví jsme nebyli, ale co se odehrálo od druhé světové války, ohromně národ ovlivnilo. Každý je sám, utažený do své vlastní osobnosti, a to nepoměrně víc než v minulosti. I za bolševika byla legrace, protože lidi byli pospolu, vydělávali stejně, povídali si. Když jdete po ulici, o čem se lidi baví? O penězích. Ani ne, kolik berou, ale pořád o nějakých investicích.

Když jsme se dostali ke komunismu – neměl jste v té době problém cestovat? Vědělo se o vás, že do KSČ byste nevstoupil.

Moje hlavní cestování začalo Montrealem a bylo to bez problémů – když v té době někdo vyhrál architektonickou soutěž, vázalo se s tím, že to bude dělat dál, vyprojektuje to a bude dělat autorský dozor. V roce 1965 jsem odevzdal soutěžní návrh, v Kanadě jsem byl tři roky a potom jsem se tam ještě vracel. Nevěděl jsem, co se všechno bude dít. Když jsem jel do Montrealu, nikdo se mnou nepromluvil, abych vstoupil do strany. Pak už se to se mnou táhlo. Vážím si toho, že jsem pro všechny zůstal pan architekt, žádný soudruh. Hlídaný jsem samozřejmě byl, to není tajemství.

Na které své dílo jste nejvíce pyšný?

Hrozně rád vzpomínám na záležitost zlínského divadla, poněvadž jsme soutěžní návrh vyhráli s tátou, takže jsme měli možnost společnou rukou dát základní tvář tomuto stánku Thálie. Rád na to vzpomínám i z toho důvodu, že to divadlo je dodnes, jako kdyby se včera otevřelo. V mnoha směrech je dokonce vylepšeno. Největší vzpomínkou a životní školou pro mě byl Montreal. Tyto dvě stavby jsou pro mě alfa a omega.

Pyšný určitě můžete být i na své dlouholeté a především šťastné manželství.

Je to druhé manželství. S první ženou jsme se rozešli, máme spolu dceru, se kterou mám výjimečný vztah. Sám jsem ale zůstat nemohl. Tady v Pardubicích jsem měl maminku, která se dožila 94 let. Pravidelně jsem za ní jezdil, telefonoval jsem jí ze světa, což tenkrát byla událost. Ke svému rodnému městu jsem stále měl vztah a poznal jsem tu druhou ženu. Měla syna, já dceru a řekl jsem, že do Pardubic se stěhovat nebudu. Věděl jsem, že ona nemůže do Prahy, takže jediné řešení bylo takzvané víkendové manželství. Celý týden jsem v Praze, do Pardubic za manželkou dojíždím na víkend. Jindy jede ona do Prahy, nebo spolu jedeme na nejrůznější cesty. Kdyby tady teď seděla, řekla by, že jí to ohromně vyhovuje. Mně to taky vyhovuje.

Vyšlo v MF DNES 31. srpna 2015

zbývá
2037
slov
11 minut