V patnácti přišel o zrak. Ale nezavřel se doma a nenechal se litovat. Nyní pracuje jako masér v Integračním centru sociálních aktivit Kosatec v Pardubicích. Řeč je o pětadvacetiletém Lukáši Brožkovi.

„Poté, co jsem oslepl, zjišťoval jsem, co můžu dělat dál. Mým cílem vždy bylo pomáhat lidem. Dozvěděl jsem se, že bych mohl dělat maséra, zkusil jsem to a už se tomu věnuji pět let,“ uvádí Lukáš Brožek.

Do Kosatce se dostal díky TyfloCentru Pardubice, které v současné době realizuje projekt s názvem Podpora pracovního uplatnění pro osoby se zrakovým postižením v Pardubickém kraji. Proti ostatním slepým lidem má Lukáš výhodu v tom, že dříve viděl. „Umím si představovat. Vím, kde jsou dveře a dokážu si představit, s čím se tam vejdu,“ popisuje masér.

A jestli jsou slepí maséři lepší než ti, kteří vidí? „Tohle nejlépe posoudí lidé, kteří prošli rukama slepého i vidícího maséra. Z vlastní zkušenosti ale vím, že pokud mají lidé na výběr mezi nevidomým a masérem, který vidí, raději si zvolí slepého,“ říká Lukáš Brožek.

Tato volba může být způsobena i tím, že se klienti před slepým masérem tolik nestydí. „Velká část žen jde raději k masérům, kteří nevidí, aby je neokoukávali,“ dodává Lukáš Brožek s úsměvem.

Při své práci se často setkává s lidmi trpícími bolestmi zad. „Ty jsou způsobeny sedavým zaměstnáním. I když má člověk sedavé zaměstnání, může se bolestem vyvarovat. Pokud přijde z práce a rovnou si sedne k televizi, rozhodně to nijak neprospěje,“ vysvětluje slepý masér. Sám patří mezi fanoušky sportu. „Když jsem studoval, dělal jsem závodně atletiku, ale teď už mi chybí čas. Občas jezdím na kolečkových bruslích, lyžích a někdy si jdu zaběhat,“ uzavírá.

Vyšlo v Pardubickém deníku 21. února 2013

zbývá
395
slov
2 minut