Výzkumem Alzheimerovy choroby se zabývají také vědci na pardubické univerzitě. Podílí se totiž na vývoji rychlého a relativně jednoduchého diagnostického zařízení, které by umožnilo dříve prokazovat Alzheimerovu chorobu.

„Prospěch pro pacienty spočívá v tom, že bude možné včas zahájit terapii a oddálit nástup život omezujících příznaků,“ říká vedoucí Katedry biologických a biochemických věd Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice Zuzana Bílková.

Co se děje v mozku člověka, který trpí Alzheimerovou chorobou?

Alzheimerova choroba patří do kategorie neurodegenera­tivních chorob, což znamená, že dochází k nežádoucím změnám v mozkové tkáni. Shluky proteinů vytlačují nervové buňku a způsobují jejich poškozování a dokonce i vymizení. V mozku vznikají plaky, které jsou vyplněné proteiny neschopnými zastávat funkci nervových buněk. Tyto změny jsou viditelné zobrazovacími technikami, jako je počítačová tomografie nebo magnetická rezonance, ale až od určitého stadia. Mozková tkáň potom ztrácí funkci přenášení informací, a proto potom dochází k poruchám paměti a chování. Lidé vykazují známky poruchy orientace v prostoru, jsou zmatení, nejsou schopni si zorganizovat den, mají problémy se zapamatováním běžných úkonů. Říká se tomu také kognitivní změny.

Jak člověk pozná, že byl postižen právě tímto onemocněním?

Velice obtížně. Alzheimerova choroba je navíc jen jednou z mnoha nemocí, které patří do kategorie neurodegenera­tivních chorob. Poruchou paměti mohou trpět i pacienti, kteří mají vaskulární demence či jiné typy demencí. Je těžké poznat, kdy tato choroba propuká, a případně zahájit účinnou a včasnou léčbu. Ve stádiu mírných kognitivních změn lékaři, i když jsou zkušení a ve svém oboru pracují dlouho, nemají nikdy jistotu, že se jedná o Alzheimerovu chorobu. Mají problém, aby v té době nasadili účinnou léčbu. Existují však určité skupiny značek, které jsou prokazatelné v mozkomíšním moku. Odchylky hladin těchto látek mohou navést lékaře, že se pravděpodobně bude jednat o Alzheimerovu chorobu. Takovéto látky tam můžeme nalézt v mozkomíšním moku i pět let před propuknutím choroby. Tato diagnostika se ale teprve vyvíjí a není potvrzená. Bylo by nádherné, kdybychom včas dokázali pacienta varovat, že se něco takového v jeho mozku chystá a že by bylo dobré zahájit léčbu. Je ale problém pravidelně někomu odebírat mozkomíšní mok, je to bolestivé a drahé vyšetření. Navíc hrozí i infekce.

Jak se mozkomíšní mok odebírá?

Z páteřního kanálu. Používá se k tomu velká jehla, která musí se proniknout přes mozkomíšní pleny a odebrat mozkomíšní mok, což je kapalina, která omývá mozek. Pokud dojde k nějakým morfologickým nebo tkáňovým změnám v mozku, projeví se to i na hladinách některých proteinů v mozkomíšním moku. Ideální by bylo, kdybychom tyto proteiny mohli prokazovat v krvi. Všichni jsme totiž zvyklí, že lékaři občas potřebují odebrat krev. Krev je sice také v kontaktu s mozkomíšním okem, ale hladiny těchto látek jsou v ní až tisíckrát nižší, takže se těžko stanovují. V praxi to proto nelze používat.

Léčba Alzheimerovy choroby zahrnuje pouze léky, nebo existují i nějaké další postupy?

Samozřejmě se používají léky, které podporují aktivitu některých nervově aktivních látek, jejichž prostřednictvím jsou přenášeny nervové signály. Potvrdilo se ale i to, že pomáhá trénink mentálních schopností a paměti. Je důležité udržovat mozkovou tkáň v neustálé činnosti. Součástí terapie jsou rovněž tréninkové programy na udržování návyků, trénování paměti a podobně.

Proč nelze Alzheimerovu chorobu vyléčit?

Protože se přesně neví příčina vzniku tohoto onemocnění. Teprve se snažíme popsat mechanismy, co a proč v mozku probíhá. Dokud to nebudeme vědět, nedokážeme určit, kde zasáhnout, abychom tento proces zastavili. V dnešní době lze Alzheimerovu chorobu jednoznačně diagnostikovat až po smrti, kdy se provede analýza mozkové tkáně. ** Do té doby si lékař nikdy nemůže být jistý, že je to opravdu Alzheimerova choroba?**

Na sto procent ne. Možná by mi někteří lékaři oponovali, ale v literatuře se uvádí, že potvrzením Alzheimerovy choroby je až nález takzvaných senilních plaků a neurofibrilárních smotek v mozkové tkáni.

Jaké místo má český výzkum Alzheimerovy choroby ve světě?

Držíme krok. Výsledky, kterých místní výzkumná zařízení dosahují, jsou v Evropě srovnatelné. Na špičce ale rozhodně nejsme.

Čemu konkrétně se věnuje výzkum na pardubické univerzitě?

Spolupodílíme se na vývoji mikroanalyzátoru, který by umožnil prokazovat určité látky v mozkomíšním moku nebo v krvi. V projektu je patnáct partnerů z různých zemí a každý z nich má nějaký díl práce. Naším úkolem je vyvinout magnetické částice, které budou součástí mikroanalyzátoru. Pomocí těchto částic a specifických látek, které vážeme na jejich povrch, jsme schopní značky vychytat a následně analyzovat, a to i z velice malého objemu mozkomíšního mozku.

Jak takový výzkum vypadá?

Ze syntetických polymerů se vyrábějí malé kanálky, ve kterých je možné provádět různé analytické kroky u proteinů nacházejících se v mozkomíšním moku. Celý tento systém je v jakési krabičce, která má rozměry 2 × 3 centimetry. Kanálek, kterým prochází vzorek mozkomíšního moku, má průměr 50 nanometrů. Tyto mikroanalyzátory máme vylepšeny tím, že do polymeru vložíme magnety, které nám drží magnetické mikročástice přímo v kanálku, a my tam můžeme reakci provést.

Kolik takové zařízení stojí?

Zatím se to dělá přímo v laboratoři přímo pro účel, jaký potřebujeme. Už ale existuje několik firem, které se zaměřují na to, že vyrábějí mikroprůtokové systémy pro mnoho různých účelů. Tento systém jsme ve spolupráci s partnery – jsou tam i fyzikální chemici, kteří nám vyrobí mikrofluidní systém, my ho naplníme magnetickými částicemi a pomocí něho jsme schopni vychytat hledané molekuly. Když se to vyrábí doma, musí se to vyrábět v čisté místnosti, takže nepřímé náklady jsou hrozně vysoké, přímé náklady jsou tři sta korun. Velmi drahé jsou ale protilátky a magnetické mikro a nanočástice. Kdyby se to potom mělo používat při běžném klinickém vyšetření, je to ještě stále prototyp, který je hodně drahý. Samozřejmě lze automatizací výroby a zjednodušením systému to zlevnit. Myslím si, že to šanci uplatnit se v praxi, do budoucna má.

Proč jste se rozhodli zkoumat právě Alzheimerovu chorobu?

Byla to trochu náhoda. Rok jsem pracovala v Paříži v Institutu Curie v oddělení fyzikální chemie, kde byli specialisti vyrábějící mikroprůtokové systémy. Byla jsem požádána, abychom vymysleli využití těchto systémů pro klinické účely. Vzhledem k tomu, že doposud není potvrzena diagnostika pro Alzheimerovu chorobu, řekli jsme si, že tam bychom se mohli uplatnit.

Co si od výzkumu slibujete?

Cílem je to, že budeme schopni ověřit, že tato metoda umožní diagnostikovat Alzheimerovu chorobu včas, ještě před propuknutím příznaků. Diagnostikou to totiž celé začíná. Pokud lékař nemá jistotu, že e opravdu jedná o Alzheimerovu chorobu, nemůže začít se specifickou terapií. Když přijde pacient s těžkými poruchami, lékař už mu nemůže pomoci. Nedokáže zvrátit to, že v mozku už jsou místa, která jsou nefunkční, může pouze zpomalit průběh onemocnění. Proto je diagnostika z krve nebo mozkomíšního moku, která předchází prvním klinickým příznakům, tak důležitá. Obecně platí, že čím dřív pacient přijde, tím lépe. Tyto choroby jsou částečně podmíněny i geneticky. V některých rodinách je vyšší výskyt nebo dřívější nástup choroby. Bylo by dobré kontrolovat členy rodiny, u nichž ještě Alzheimerova choroba nepropukla, sledovat značky a být ve střehu.

Vyšlo v MF Dnes 26. února 2015

zbývá
1552
slov
8 minut