S mnohdy nesmyslnými a zbytečnými příkazy, zákazy a nařízeními se musí potýkat poměrně velká část českých podnikatelů. Své o tom ví také Vlasta Bártová, která v Pardubicích vede aktuálně jediný salon s thajskými masážemi, v němž pracují rodilé Thajky.

S podnikáním začala před třemi lety. „Moje sestra přes dvacet let žije v Thajsku a chtěly jsme sem přivézt kvalitní thajské masérky. Myslím si totiž, že thajskou masáž mohou dělat jen thajské masérky. Už tehdy bylo složité sem Thajky přivézt. Bylo potřeba potvrzení od pracovního úřadu, od cizinecké policie a živnostenského úřadu. Ale vše se to logicky spojovalo. Na pracovním úřadu jsme zažádali o povolení, dostali jsme ho, Thajka zažádala o pracovní vízum, dostala ho, zhruba po třech měsících mohla přiletět a vše bylo v pořádku,“ vzpomíná Vlasta Bártová.

Český kurz pro thajské masérky

Postupem času se však situace zkomplikovala ještě víc. „Podle živnostenského úřadu musí ještě každá masérka doložit svou kvalifikaci, certifikát z jejich školy jim však české úřady neuznávají. Musí proto absolvovat český kurz sportovní masáže o sto padesáti hodinách. Dokázala bych to pochopit, kdybych v nabídce měla sportovní a českou masáž. My ale máme pouze thajské masáže. Je to asi to samé, jako kdybych si přivezla thajského kuchaře, poslala ho naučit se vařit českou svíčkovou, aby tady pak mohl vařit thajské jídlo,“ přirovnává majitelka salonu s masážemi.

„Byl to strašný nesmysl, ale fungovalo to. Thajky přiletěly do republiky, udělaly si třítýdenní kurz a nastoupily do práce. I toto se ještě dalo zvládnout, i když je to na hlavu postavené,“ pokračuje a už se nadechuje, aby dodala, že tím její problémy zdaleka nekončí.

„Aby to někdo ještě více zkomplikoval, vymyslel, že na úřadu chtějí doklad ještě předtím, než sem Thajky přiletí pracovat. Má to vypadat tak, že si v Thajsku vybereme masérku, zaplatíme jí letenku, třítýdenní pobyt, tlumočníka a kurz. Ona udělá kurz a odletí, aby mohla doma požádat o povolení. Tohle nás stojí asi padesát tisíc. S českým certifikátem pak musím toto kolečko udělat znovu. Je to pro mě svým způsobem likvidační,“ svěřuje se Vlasta Bártová.

Pracovní povolení nikdy není jisté

Problém by ale nevyřešilo ani to, kdyby se Vlasta Bártová stala školitelkou. Její masérky by i tak musely skládat zkoušky u jiného českého školitele. A nikdy není jisté, zda je doopravdy složí… Ani tím však výčet problémů nekončí. „Vůbec totiž není jisté, že Thajky povolení dostanou. Vše to navíc trvá čtyři až šest měsíců a za tu dobu se toho může hodně změnit. Ony si to rovněž mohou rozmyslet a říct, že se jim v České republice nelíbí,“ doplňuje majitelka thajského salonu.

Bártová se snaží postup úřadů pochopit. Příliš se jí to ale nedaří. „Pravděpodobně se snaží omezit počet přistěhovalců, což ale chápu v případě zedníků, stavebníků, prodavačů a uklízečů, kterých je tady hodně. Thajská masáž je však něco úplně jiného,“ tvrdí majitelka salonu.

„Směji se tomu, i když je to k pláči“

„Vůbec nevím, jak to bude dál. Tři roky se tu o něco snažím a měla bych možnosti podnik rozšiřovat, ale stát mi hází klacky pod nohy a podnikání znemožňuje. V momentální situaci nemůžu nic plánovat do budoucna. Ani ale nevím, kde si mám stěžovat. Jestli na úřadu práce, ministerstvu školství nebo u ombudsmana. Je to taková patová situace. Směji se tomu, i když je to k pláči,“ uzavírá s hořkým smíchem majitelka salonu Vlasta Bártová.

Vyšlo v Pardubickém deníku 14. listopadu 2012

zbývá
750
slov
4 minut