Přivést ke sportu co nejvíce dětí a zviditelnit Pardubice v oblasti cestovního ruchu. Tyto dva cíle měl už od loňského roku před sebou manažer projektu Olympijský park Pardubice Pavel Stara. A jeho týmu se podařilo oboje. Do parku během 16 dní přišlo zhruba 374 tisíc lidí, většinu přitom tvořily děti. „Rekordní čísla dělal například orientační běh, basketbal a golf. Oblíbené bylo i judo. Děti za rodiči chodily s tím, že už nechtějí dělat hokej nebo fotbal, ale třeba šerm a podobně, zkrátka se ukázaly i méně populární sporty,“ říká Stara.

Kolik času jste přípravě Olympijského parku Pardubice věnovali?

V roce 2015 začala jednání s Českým olympijským výborem. Následně se v prosinci 2015 uskutečnilo zastupitelstvo, v lednu bylo podepsané memorandum a na konci února smlouva. Takže od března jsme věděli, že je to oficiální. Jak čas přibýval, vytvořil se projektový tým z úředníků města. V červenci a srpnu už všichni jeli na plný úvazek. Měsíce předtím to bylo nárazové, ale jelo se minimálně na poloviční úvazek. Na to, jak to byl velký projekt, toho času nebylo moc. O to to bylo intenzivnější.

Jak byste obecně ohodnotil jeho fungování?

Jednoznačně se dá hovořit o úspěšném projektu, který za 16 dní vnesl do Pardubic pozitivní náladu, sjednotil je a zviditelnil. Splnily se cíle, které jsme si dali – zvýšit návštěvnost Pardubic, zapojit ke sportu co nejvíce dětí. Je jasné, že když to byl nultý projekt, byly i dílčí věci, které je možné zlepšit. Zpětně se ale dá říct, že jsme neudělali žádnou velkou chybu, které bychom litovali. A toho si cením.

Čeho si ceníte nejvíc?

Byl to park o lidech. Dali jsme příležitost sportovním klubům z regionu, v čemž vidím obrovskou devizu. Když se dětem sport líbil, mohly se rovnou s klubem domluvit na členství. To samé platí i o kultuře. Nechtěli jsme dublovat festivaly a přitáhnout sem velká jména. Proto zahajovací ceremoniál připravovalo Východočeské divadlo. Sport i kulturu zkrátka dělali místní lidé. A z toho pak pocházela pozitivní energie. Zmínil to i medailista Jirka Prskavec – řekl, že na Lipně to bylo fajn, ale v Pardubicích opravdu cítil to srdíčko.

Lidé v parku působili jinak než obvykle. Byli v pohodě…

Přesně tak. Sám jsem se tomu divil. Rezidenti, kteří se takto velké akce obávali, byli veskrze spokojení. I uzavírka Labské ulice, kdy všichni strašili, že to zkomplikuje dopravu, si sedla. Bylo to tím, že jsme byli na velkém prostoru a lidé na sebe nebyli namačkaní, mohli korzovat. Neobehnali jsme to ploty a nechali jsme parky, ať žijí, a jen je doplnili různými prvky. To vše přispělo k tomu, že se lidé cítili pohodově. Nedošlo ani k žádnému vážnému zranění. Musím vypíchnout i velkou disciplínu návštěvníků, nikde se třeba neválely odpadky, nic neničili.

Stížnosti na rušení klidu se tedy neobjevily?

Nebyl důvod. Měly jsme asi dvě tři stížnosti, které jsme vždy řešili kompromisem. Rezidenti říkali, že jim to přijde, jako kdyby měl soused pouze zesílenou televizi. Nebyl to hudební festival, takže se neozýval žádný opakující se rytmus.

Kde by ještě bylo potřeba udělat vylepšení?

Lidé se ptali na otevírací dobu – proč jsme začínali v 9 a končili už v 16 hodin, kdy jsou lidé v práci. Park byl natolik rozmanitý, že si lidé mohli vzít dovolenou a strávit tam s dětmi několik dnů. Tak to bylo koncipované. Navíc byly i víkendy. Lidé si mohli vybrat. Otevírací doba byla taková hlavně kvůli dětem z příměstských táborů, pro ně byl primárně určen celý projekt – aby zase začaly sportovat. Ale to nebereme jako chybu. Dále mohlo být více sportovních prvků pro dospělé a seniory , ukázalo se totiž, že s dětmi chtějí více sportovat i dospělí. Pokud by se projekt opakoval, snažili bychom se se sportovními kluby vymyslet i prvky, kde by se mohli zapojit i rodiče. Pár stanovišť by mohlo být také pro seniory.

Kritiku sklidil i zahajovací ceremoniál.

Skutečně jsme chtěli připravit pochod lokalitou, kde park bude. Koncept byl, že chceme projít třídou Míru, Tyršovými sady, kolem Letního stadionu a do parku Na Špici – tedy lokalitami, kde druhý den začala fungovat sportoviště. Veškeré prvky byly umístěny tak, aby kolem nich lidé prošli. To, že přišlo 27 tisíc lidí, je známka, že jsme udělali dobře marketing, přestože jsme neměli téměř žádný billboard. Ale hodně nás mrzí, že lidé říkají, že to nestálo za nic, protože nic neviděli. Dvacet sedm tisíc lidí na jedno místo není možné umístit.

Co říkáte na kritiku ze strany zastupitele prvního městského obvodu Filipa Sedláka, že o zástupce sportovních klubů nebylo dostatečně postaráno?

Filip Sedlák je pro mě největší záhadou celého Olympijského parku Pardubice. Mrzí mě, že společnost dává prostor takovémuto člověku – byť je demokracie. Jestliže někde dobrovolně pracuji osm hodin a pak tvrdím, že jsem nevolník… Navíc všechny pomůcky, se kterými pracoval, byly nakoupeny z rozpočtu olympijského parku. Něco stojí marketing, dostali jsme tam děti, postarali se i o záchody, odpadky… Navíc je potřeba říct, že je to politik. Zviditelňoval se tam.

Některé prvky, které byly do parku nakoupeny, by se měly využívat i dál. O co konkrétně se jedná?

Do sportovních pomůcek se investovalo několik stovek tisíc korun. Vybudovaly se sloupy pro vodní slalomáře, nakoupily se atletické pomůcky, míče a podobně. Vše je to uskladněné a v majetku města. Teď se to bude řešit předávacími smlouvami. Některé pomůcky se samozřejmě během fungování parku zničily. Do konce roku by se měl vypsat grant, kdy by si sportovní kluby mohly zažádat o peníze na nákup dalších pomůcek. Je to poděkování za to, jak fantasticky fungovaly.

Která stanoviště měla největší úspěch?

Bylo by nefér to porovnávat. Naše hrací karta byla koncipovaná tak, aby se u populárnějších sportů netvořily fronty. Proto jsme měli za návštěvu 10 stanovišť diplom, za 20 stanovišť medaili. Hlavním cílem bylo to, aby si děti musely zkusit i menší sporty. Nakonec se výsledková listina jednotlivých stanovišť liší jen o pár desítek lidí. Některá stanoviště totiž mohla pracovat s více dětmi naráz.

Pardubice nakonec měly největší návštěvnost. Odhaduje se, že park navštívilo 374 tisíc lidí. Čekali jste to?

Počítali jsme s tím, že kdyby přišlo 5000 lidí denně, celkem 80 – 100 tisíc lidí, řekli bychom si, že ten projekt měl smysl a byli bychom spokojení. Že přišlo 374 tisíc lidí, je fantastické, dodává nám to větší energii přemýšlet, co v městě dál dělat. Úspěch je, že se ukázalo, že děti chtějí sportovat a máme na to lokality.

Jak se ta návštěvnost počítala?

Jde o poměrně kvalifikované výpočty. Údajů bylo hned několik. Hrací karty mají QR kódy, takže jsme viděli, kolik dětí navštívilo stanoviště. Nesčítalo se to – jedno dítě mohlo navštívit třeba pět stanovišť, ale počítali jsme ho jen jednou. Dále se počítalo s tím, že s dětmi přijde někdo dospělý. Kromě toho se konaly běhy a Pardubice na bruslích, kde jsme měli přesnou evidenci.

Čím si myslíte, že to je, že právě Pardubice tolik táhly?

Tím konceptem. Je to souhra více faktorů – bylo strašně moc aktivit, Pardubice jsou ve středu republiky, jsou dostupné vlakem a mají dvě řeky a pěkné parky. Dělali jsme prezentaci Hradce Králové, měli jsme letáky v turistických lokalitách, byl tu turistický vláček, který měl úspěch. Věděli jsme, že tento projekt má potenciál. Překvapilo nás jen množství lidí. Pardubice jsou v oblasti cestovního ruchu stále na chvostu a tohle mohlo ukázat nový směr.

Není pak škoda, že televizní přenosy byly vždy jen z Lipna, které takový úspěch nemělo?

Ale je to v pořádku. Český olympijský výbor organizoval pouze park na Lipně. Pokud bude koncept olympijských parků pokračovat dál, myslím si, že dojde i k daleko větší marketingové podpoře lokálních parků. Samozřejmě nás to také mrzelo. Objevila se tu spousta billboardů na Lipno, což lidi štvalo. Česká televize navíc měla většinu lidí v Riu a pak štáb na Lipně.

Předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval uvedl, že by v následujících letech mohlo být parků víc. Je reálné, že by vznikl opět v Pardubicích?

Jestliže se ukáže, že lidé nějaký projekt chtějí, mělo by se udělat vše proto, aby se v něm pokračovalo. V mezidobí by se měl vymyslet koncept, který by jednotlivé projekty propojoval. Je potřeba to nezačít řešit až v říjnu nebo listopadu, ale okamžitě, aby se to stihlo. Město má proces schvalování, komisí, rad, zastupitelstva, veřejných soutěží a podobně. Na rozhodnutí je relativně krátký čas.

Jak dopadl rozpočet?

Ještě to nevíme. Budeme rádi, když bude vyrovnaný, ale mělo by to vyjít. Nastřelil se v prosinci, kdy ještě nebyl jasný rozsah, podmínky a podobně. I když bude zisk půl milionu, nebo ztráta půl milionu, stále to bude úspěšný projekt.

Byl nějaký okamžik, kdy jste si řekl, že tohle nemá cenu, a chtěl jste to vzdát?

Ano. Bylo to v době, kdy jsem cítil, že je tam moc velké politikaření. Tím, že tento projekt organizovalo město, byla na něj velmi krátká doba. Šli jsme na zelenou louku a byla spousta skeptiků, museli jsme řadu lidí přesvědčovat, že je to dobrá věc, ať do toho jdou. To bylo v dubnu. Ale naštěstí jsem pocit, že mi to za to nestojí, měl asi jen tři dny. Skvělé bylo, že jsme si vše dokázali s vedením města vyříkat z očí do očí.

Při přípravě olympijského parku jste měl možnost setkat se s Věrou Čáslavskou. Jaké to bylo?

Podepisovala se, i když už byla nemocná. Sama říkala, že se cítí dobře. Kdyby to bylo den předtím, ani by nemohla přijet, ta nemoc totiž chodí ve vlnách. Vybavuji si, jak za ní přišel Josef Váňa. Tyto dvě legendy se objaly a pro mě to byl celoživotní zážitek. Zpráva o její smrti mě strašně zasáhla. Byla to žena s velkým Ž. Víme, co všechno dokázala, ale musím říct, že ani v to odpoledne, kdy byla v Pardubicích, neodmítla žádnou fotku. Až jsme ji museli brzdit a ptát se, jestli je v pořádku. Celý program zvládla s bravurou a povídání s ní bylo jako s dlouholetou kamarádkou. Na cokoli se jí člověk zeptal, vždy bezprostředně odpověděla. Na nic si nehrála. Vzhledem k tomu, co všechno v životě dokázala, to bylo neuvěřitelné.

Vyšlo v MF DNES 6. září 2016

zbývá
2180
slov
11 minut