Zná to každý. Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva dny volno. Proč ne? Proč si nedat deadline na poslední den vydávání čísla? Možná proto, že ne vždycky všechno vychází tak, jak má.

Zápis v diáři zní jasně: v šest hodin rozhovor s Leonou Šenkovou. Před šestou vcházím do pizzerie, kde máme domluvený rozhovor o Superstar. Vybírám stůl, u kterého je nejmenší hluk, a snažím se ignorovat pohledy ostatních, kterým teď očividně šrotuje v hlavě, proč mladá dívka přišla do restaurace sama.

U protějšího stolu sedí skupina asi padesátiletých žen a živě debatují. Není tak těžké si představit jejich reakci, až do restaurace přijde všem známá Leona a já vytáhnu diktafon. Deset minut, dvacet minut, půl hodina pryč. Sympatický číšník se už popáté přichází zeptat, jestli je všechno v pořádku. „Na někoho čekáte?“ Přikývnu. Na Godota.

Tři čtvrtě hodiny pryč. Už nelze přehlížet časté pohledy dvou mladých mužů u dalšího stolu. Teď si asi říkají, který chlapec tu chudinku tak vypekl a nepřišel na rande. Snažím se nevypadat zhrzeně (jak takový člověk vlastně vypadá?), ale začínám mít obavu, že ani můj Godot nepřijde.

Hodinu srkám vlažný čaj. Začínám přemýšlet, jaký článek napíšu místo toho. „Klid, to nějak vyřešíš. Horší je, že vypadáš jako zoufalka, protože José nepřišel,“ píše mi kamarádka. Pravda, ani José Armando nepřišel.

Po hodině a půl mi číšník přináší účet za studený čaj a se soucitným výrazem mi přeje hezký zbytek večera. Rudá až za ušima mířím ke dveřím a v zádech cítím pohledy pánů od vedlejšího stolu. Odcházím ještě menší než obvykle.

Co teď? Ha, objevuje se záchrana v podobě tanečního workshopu, který se koná druhý den ráno. Beru laptop, foťák a diktafon a vyrážím. Na místě mi paní s úsměvem oznamuje, že se akce nekoná. Druhá infarktová situace za posledních čtrnáct hodin. Co teď? Co teď?

zbývá
412
slov
3 minut