Narodila se jako neslyšící. Se svým handicapem se ale dnes třicetiletá Markéta Zelenková srovnala velmi dobře. Pomáhá jí i Linka pro neslyšící, která sídlí v Pardubicích. Přesto se ale Zelenková denně setkává s určitými problémy i stigmatizací.

Zelenková působí jako asistentka pedagoga, právě možnosti vzdělávání jsou ale pro neslyšící poměrně omezené.

„Když je ve třídě vozíčkář, upraví se výtah a plošina. U sluchově handicapovaných je to těžší – učitel nemůže zároveň mluvit a znakovat. Doufáme, že se zachovají školy pro neslyšící, které využívají speciální metody výuky,“ říká Zelenková. Děti se sluchovým handicapem se sice často podaří začlenit do třídy, ale při přechodu z jednoho typu školy na druhý nastává problém.

„Na základní škole učitelé často přivírají oči a neslyšícímu dítěti řeknou, že je chudáček, tak ať si maluje. Pak ale přejde do třídy pro neslyšící a zjistí, že i když si doteď myslelo, jak je skvělé, chybí mu základní znalosti,“ uvádí Zelenková.

Omezené je i vysokoškolské vzdělání. „V republice existují pouze dvě vysoké školy pro neslyšící, třetí se připravuje. K vyučení máme jen 13 oborů,“ říká Zelenková. Neslyšící samozřejmě mají možnost studovat na klasické vysoké škole, jenže k tomu většinou potřebují zapisovatele.

„Student pak má možnost si to číst, ale brzy ho začnou bolet oči. Zároveň je problém, když se chce na něco doptat. Řeší se to hlavně díky e-mailu, což dříve nešlo,“ popisuje Zelenková.

„I když se jedná o inteligentní lidi, některé firmy to ani nechtějí zkusit, mají předsudky. Ale proč? Vždyť ve smlouvě je tříměsíční zkušební doba,“ uvádí Zelenková. Sluchově handicapovaní pak končí ve skladu, uklízejí nebo pracují jako pomocní kuchaři.

„Spousta lidí si myslí, že nemůžeme řídit. To je hloupost, znám i řidiče kamionu. V Americe pracuje i neslyšící pilot,“ říká Zelenková.

I v mnoha ohledech přitom neslyšící žijí stejně jako zdraví lidé. „Můžeme si klidně zatancovat, jen s baletem je to horší, protože nemáme tak dobře vyvinutou rovnováhu, zazpívám si znakovým jazykem a můžu chodit i do divadla,“ popisuje Zelenková. Pro neslyšící existují i speciální divadla, kdy za každým hercem sedí jeden tlumočník.

Předsudky podle ní často mívají i lékaři. „Znám případ, kdy foniatr matce zakazoval na dítě znakovat, aby se naučilo mluvit. Ale my také chceme se svými dětmi komunikovat,“ říká Zelenková.

Sama má s neslyšícím přítelem dvě děti, které jsou zdravé. Nemusí chodit ani na logopedii. „Znakujeme na ně, hlas vypínáme, protože by od nás mohly kopírovat špatné mluvení,“ vysvětluje Zelenková.

I její rodiče jsou slyšící a handicap své dcery se snaží brát s nadhledem. „S tátou jsme se koukali na film a chtěla jsem po něm, aby mi ho tlumočil. Odpověděl, ať se dívám, že mi to na konci dojde. Tak jsem příště při sledování filmu vypnula zvuk a řekla mu, že mu to na konci taky dojde,“ vypráví Zelenková s úsměvem.

Vyšlo v MF DNES 2. srpna 2016

zbývá
614
slov
4 minut