Komediální deník o dospívání v socialismu s názvem Normální debil představilo Východočeské divadlo v Pardubicích na své Malé scéně ve dvoře. Nastudoval ji autor hry Robert Bellan, jenž si ke spolupráci přizval herce Josefa Pejchala, Jindru Janouškovou, Janu Ondruškovou a Petra Borovce.

Hra, která vznikla na motivy stejnojmenné knihy, vypráví příběh průšviháře Norberta Intribuse, jenž dospívá v socialistickém Československu. Jsou tak zobrazeny mnohdy vtipné, jindy spíše až smutné stereotypy spojené s tímto obdobím – několikrát evokující kultovní snímek Pelíšky.

Co je potřeba podtrhnout, jsou herecké výkony. Čtveřici protagonistů představení evidentně baví a užívají si ho, jsou plní energie, ale zároveň, pokud to scénář vyloženě nevyžaduje, zbytečně nepřehrávají. Jen těžko si lze pro tuto hru představit lepší obsazení.

Zvláštním zpestřením je jakési vystoupení z role, kdy se herci opakovaně oslovují svými reálnými jmény. Zároveň zazní několik odkazů na herce – třeba na ukradené kolo dalšího člena divadelního souboru Milana Němce nebo na Český Těšín, kde měla své první angažmá Jana Ondrušková.

Tím navíc dochází k navázání vztahu s publikem, což intimní atmosféra Malé scény ve dvoře umožňuje více než dobře. Zatímco v některých jiných inscenacích může kontakt s publikem působit rušivě nebo zbytečně a zpomalovat plynulost děje, v této hře pracují herci s publikem sice často, ale naprosto přirozeně, jemně a především zábavně. Skvělou funkci plní hudba. Notoricky známé písně 70. let nejenže posouvají děj, ale také do příběhu výborně zapadají a především baví.

Samotná hra se ale rozjíždí poměrně pomalu. Nabízí sice řadu humorných scén, ale také velké množství spíše nevtipných vtipů.

Zatímco první, unylejší půlka se drží příběhu Norberta Intribuse, druhá už je hlavně přehlídkou komických scének z dob socialismu, která postrádá určitou jednotu. Na druhou stranu scéna, kdy herci parodují populární americký muzikál Pomáda, je vyvedená do takové dokonalosti, že ani ničemu nevadí, že do příběhu příliš nezapadá. Je ovšem škoda, že scénář často upadá k prvoplánovým, někdy až ohraným vtipům. Zazní-li narážka, nad kterou by se musel divák alespoň trochu zamyslet, okamžitě přichází vysvětlení. Chvílemi to vypadá, jako by se vůbec nepočítalo s tím, že i divák si může ledacos domyslet sám.

Je ale nepochybné, že inscenace má potenciál oslovit širokou škálu diváků (hlavně těch, kteří si v divadle chtějí odpočinout od běžných starostí) a udržet se na repertoáru řadu let.

65 %

Vyšlo v MF DNES 15. října 2016

zbývá
535
slov
3 minut