Vystudovaný učitel, novinář, tiskový mluvčí, úředník. A také jeden ze zakladatelů pardubického florbalového týmu, který nyní trénuje ženskou reprezentaci. To vše si na své konto připsal Miroslav Janovský. „Občas se mě partnerka s nadsázkou ptá, jestli něco beru, že vydržím tolik času pracovat. Ale mám pocit, že ve chvíli, kdy je toho hodně, podávám nejlepší výkony. Takže si přeju, aby na mistrovství světa toho bylo okolo opravdu hodně,“ říká Janovský.

Jak jste se vůbec k florbalu dostal?

Před dvaceti lety jsme společně s Víťou Drašarem a Honzou Felsenbergem založili florbalový tým. Vzpomínám si, že jeden kamarád do pardubického Sokola donesl nějaké divné hokejky, zkusili jsme to a strašně nás to chytlo.

Původně jste trénoval pardubický mužský A tým, začal jste ale trénovat i reprezentaci juniorek a nyní jste zakotvil u reprezentace žen. V čem je největší rozdíl mezi trénováním mužů a žen?

Když nejdříve přišla nabídka dělat asistenta u reprezentace žen, ptal jsem se ostatních, jestli se nezbláznili. Ženský florbal jsem v životě neviděl a myslel jsem si o ženském florbalu, že nemá význam do něj investovat čas. Byl to jeden z nejhloupějších názorů, které jsem v životě měl. Když ženský tým vidí, že tomu dáváte maximum a chováte se k nim naprosto rovným způsobem, vrací vám to – často větším nasazením než chlapi.

Překvapilo vás něco v jejich přístupu?

Když si někdo představí, že má doma manželku a dvě dcery, je mu jasné, jak je náročné dát je dohromady. Já mám pohromadědvacet hráček a třeba ještě čtyři členky realizačního týmu… Ale ohromně mě to baví. Snažím se k tomu přistupovat tak, jako by to nebyl ženský sport a ženský kolektiv. Hned na začátku jsem odmítl řešit věci, které se netýkají čistého sportu, a další blbosti, jež odvádějí pozornost. Pro mě není důležité, že autobus přijede o deset minut později. Pro mě je podstatné, jestli mám dostatečně natrénováno. Když jsme byli na turné po Švédsku, po dobu sedmidenní cesty jsme kvůli ušetření financí ale i jako součást teambuildingu komplet celému týmu vařili. Hráčky z toho byly hrozně překvapené. Nejen proto, že jsme to zvládli, ale že to bylo výborné. Byly šokované, že dokoučujeme zápas proti nejlepším týmům světa a deset minut potom jsme už v kuchyni a připravujeme jim několikachodové menu. Když tomu věnujete čas, hráčky to vidí a dají do toho maximum.

Na postu trenéra ženské reprezentace jste vystřídal dvojici Markéta Šteglová–Karolína Šatalíková. Jak hráčky přijaly tuto změnu, kdy za nimi najednou stál muž?

Asi kromě dvou hráček už jsem se všemi předtím pracoval. Nebylo to pro ně žádné překvapení, i v klubech je většinou trénují muži. Můj přístup respektují.

Hned po nástupu do funkce hlavního trenéra ženské reprezentace se vám s týmem povedlo poprvé v historii získat druhé místo na domácím Euro Floorball Tour. Nyní ale tým nepředvádí příliš přesvědčivé výkony. Přesto se na blížícím se mistrovství očekává úspěch, čemuž napomáhá i dobrý los. Jak se s tímto tlakem srovnáváte?

Řekl jsem, že mým cílem je dostat se do finále. Když patříte mezi čtyři nejlepší týmy světa, měl by mít člověk cíl dostat se do finále. Netvrdím, že jsme lepším týmem než Švédsko, Finsko a Švýcarsko. Ale se dvěma z těchto týmů jsme schopni uhrát výsledek. Lidé se často tváří tak, že když nezískáme medaili, bude to zklamání. Historicky ale máme jen jednu bronzovou medaili, dokonce i Norsko je úspěšnější než my. Pokud ale nemáte cíl a sen, nemáte to dělat.

Na posledním mistrovství světa byl bronz velmi blízko.

Ano. Ale nepodařilo se to. Z hlediska fungování tohoto sportu máme ještě obrovské rezervy. Měli bychom se snažit dělat věci lépe, jak to dělají ve Švédsku. V současné době Švédsko dělá úplně jiný sport než všechny ostatní země a je to opravdu nádhera. Proto jezdíme na turné po Švédsku, kde hrajeme s předními týmy a snažíme se něco se od nich naučit.

Čím si vysvětlujete, že ženský florbal tolik táhne? Kromě tenisu je to snad jediný ženský sport, kterému i televize věnuje takové množství prostoru.

Mohli bychom jmenovat ještě basketbal a volejbal. U basketbalu, když nezvládnete dribling, jste vyřazená ze hry. I když je florbal velmi složitý a náročný, v prvopočátku je to jednoduché. Stačí, když umíte běhat. Pak vezmete hokejku a můžete se hry zúčastnit. Navíc je to nejkontaktnější ženský sport.

Dlouhá léta jste působil jako novinář. Co vám toto období dalo?

Byla to jedna z nejdůležitějších částí mého profesního života. Dalo mi to hrozně moc, schopnost dobře mluvit, nebát se hovořit na veřejnosti a do mikrofonu, pracovat s informacemi a nalézt si v nich to nejpodstatnější. Poznal jsem neuvěřitelnou spoustu lidí, bylo to každodenní rozšiřování obzorů. A také jsem se naučil nemít z politiků příliš velký respekt.

Hodně se angažujete v některých otázkách města, především v organizaci Mlýny městu. Co je podle vás hlavním problémem Pardubic?

Pardubice hrozně dlouho byly ve stínu větších měst. Byly městem okresního formátu. Pardubicím stále chybí něco k tomu, aby udělaly velký krok dopředu. Přitom máme obrovský potenciál. Musíme se naučit uvažovat trochu nadregionálně. Stálo by za to, aby se řada lidí dívala na své vzory nejen v České republice, ale i v zahraničí.

Byl jste jedním z těch, kdo upozornili na to, že někteří pardubičtí politici si udělali dovolenou na Floridě částečně na účet tehdejšího HC Moeller Pardubice. To vás stálo místo externího spolupracovníka tohoto klubu. Nakonec jste ale s politiky našel společnou řeč a stal se členem tiskového úseku pardubického magistrátu. Jak se to stalo?

V době, kdy jsem byl v týdeníku Sedmička, přišla nabídka z pardubické radnice na pozici mluvčího. V tu chvíli jsem zvažoval, že z novinařiny odejdu. Domluvili jsme se na polovičním úvazku, což se mi značně hodilo. Na druhý poloviční úvazek jsem totiž dělal florbal. Bylo to přestoupení na druhou stranu (smích). Nenarazil jsem ale na to, že by tam byly nějaké problémy, že jsem o někom něco psal.

Využíváte při trénování své zkušenosti z novinařiny a z oblasti public relations?

Člověk by se měl chovat jako houba. Měl by nasávat zkušenosti ze svého osobního i pracovního života. A v případě potřeby to ze sebe vymačkat. Dělal jsem čistě sportovní novinařinu a ve chvíli, kdy trávíte šest let s nejlepšími hokejovými, basketbalovými a fotbalovými trenéry, vedete s nimi rozhovory a získáváte od nich názory, jste na trénincích, ze všech sportů si můžete něco brát. Řada věcí vás nepřekvapí, protože zjistíte, že už jste to viděla. Sport se opakuje.

Dříve jste byl zvyklý otázky klást, teď na ně odpovídáte. Pomohly vám vaše zkušenosti zvyknout si na mediální zájem?

Stoprocentně. I před tímto rozhovorem jsem přemýšlel, kam může vést a na co bude zaměřený. Stejně se snažím být připravený na tiskové konference. Vždy počítám s tím, že když přijde neúspěch, novináři kladou nepříjemné otázky. A myslím si, že řada trenérů na to připravena není.

Velké vytížení se vám ale podepsalo i na zdraví…

Největší problém byl před dvěma lety. Spolupořádal jsem první sportovní slavnosti na Pernštýnském náměstí, do toho byla spousta záležitostí okolo reprezentace a extraligového florbalu. Bylo toho hodně a tělo zahaprovalo. Trvalo mi řadu měsíců, než jsem se z různých nemocí dostal. Práce mě obyčejně nabíjí, ale tady toho už bylo opravdu hodně. Došlo k menšímu selhání organismu a musel jsem polevit. Podepsaly se na tom i starosti okolo rekonstrukce Sokola. To mě stálo první šediny.

Vyšlo v MF DNES 3. prosince 2015

zbývá
1658
slov
9 minut