Populární hokejový brankář a bavič Dušan Salfický musel od svých pověstných žertů upustit. Pracuje jako sportovní manažer pardubického hokejového klubu a zároveň působí i v politice – na velké i malé radnici. Na začátku této sezony si ale prošel nepříjemným obdobím, kdy se fanoušci HC Dynamo Pardubice proti klubu otočili a kritizovali, že odešla řada důležitých hráčů.

„Samozřejmě mě to mrzí. Potřebujeme, aby stáli za námi a podpořili klub. Lépe se mu dýchá, když ví, že má diváckou podporu. Když se proti nám otočí kvůli věci, kterou ani nemůžeme moc ovlivnit… Je na nás, abychom to lidem zkusili vysvětlit a hrou přesvědčit o tom, že to nebyla taková tragédie, že kluci odešli. Dáváme šanci mladým klukům, možná to jsou pro některé no name hráči, ale věřím, že se nějaká jména do historie zapíšou a hvězdy se z nich stanou,“ říká Dušan Salfický.

Co je kromě shánění posil náplní vaší práce?

Skladba mužstva, výběr realizačního týmu. Nedělám to jenom já, nade mnou je generální manažer Ondřej Šebek. Před sezonou byl nejdůležitějším úkolem výběr trenérů. Pak je to dále zajištění lékařské služby, doprava, přípravných zápasů, turnaj Champions League, doplňování soupisek, domluva materiálního zabezpečení, výzbroj, výstroj.

Mimo to jste vstoupil i do politiky. Co vás k tomu vedlo?

Oslovilo mě hnutí ANO. Zvažoval jsem to s vedením klubu, jestli bych to vůbec časově zvládal. Zrovna jsem totiž začínal na pozici sportovního manažera. Byla to výzva, vyzkoušet si, jestli jsem vůbec schopný v té politice udělat něco pro sport v Pardubicích. Nemluvím jen o hokeji, jsou tu i další významné sporty, které si zaslouží pozornost a podporu. Ve vedení těch sportů jsou lidé, kteří jsou moji kamarádi a známí, takže vím, s jakými problémy se potýkají. Proto jsem do politiky šel.

Překvapila vás pardubická politická scéna v něčem?

Možná konkurenční boj mezi politickými stranami. Věděl jsem, že existuje, ale někdy mě překvapilo, jak silný byl. Ale asi to k tomu patří. Po volbách to bylo hodně ostré, jak se měnily pozice, teď už se hledá společný jazyk, aby se město někam posunulo.

A sedmihodinová zasedání zastupitelstva vás nepřekvapila?

Je to náročné, člověk na to nebyl zvyklý. Jednou jsem se ale pro to rozhodnul a k politice to patří.

Jak to všechno stíháte časově?

Dá se to stíhat. V klubu s tím problém nemají a lidé mi pomáhají, takže zatím to stíhám.

Bavíte se v klubu s Vladimírem Martincem, který se stal opozičním zastupitelem za SPP, o politice?

Ne. Potkáváme se i na malé radnici, takže tam se o tom trochu bavíme. Spíše je pro nás ale důležitější hokej. Pro mě je rada tak zkušeného člověka k nezaplacení.

Hokej je ostatně nejdůležitější součástí vašeho života. Jak jste se k němu vůbec dostal?

Když mi byli asi tři roky, nastěhovali jsme se do Pardubic a tatínek přemýšlel, co bych mohl dělat. Byl tu akorát hokej, Velká pardubická a Zlatá přilba, takže pro mě přicházel v úvahu jen ten hokej. (smích) Táta mě vzal na zimní stadion a mě to bavilo. A vydrželo mi to dodneška.

Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?

Můj úspěch je, jakou jsem měl kariéru. Byla bohatá, užil jsem si to a vydržel jsem hrát do 42. Kdybych měl vypíchnout sportovní úspěchy, tak dvakrát titul mistra světa, kdy jsem byl součástí týmu, i když jsem tam pořádně nechytal, a samozřejmě bronzová z olympiády. Dva extraligové tituly, stříbro s Pardubicemi. Ale nejvíc pro mě znamená bronzová medaile s Plzní, protože tu sezonu jsem opravdu odchytal celou. Prohráli jsme v semifinále se Vsetínem, který v té době měl jeden titul za druhým.

Od roku 2009 se pravidelně objevovaly v novinách titulky, že se chystáte ukončit kariéru. Co vás vždy přinutilo pokračovat?

Z Ruska jsem se vrátil v roce 2007 a začal jsem se na ten konec připravovat. Sezona nebyla příliš úspěšná a říkal jsem si, jestli už není čas. Znovu ale přišlo angažmá v Rusku. Pak jsem se v roce 2009 vrátil a přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Nakonec jsem skončil v Ústí nad Labem v první národní lize. Doteď lituji, že se ta parta rozpadla, věřím, že bychom to Ústí do extraligy dostali. Mně se v Ústí docela dařilo, pak jsem nakouknul zpátky do Plzně a dostal jsem zase chuť na extraligu.

A jak vzniklo rozhodnutí skončit definitivně?

Nejdřív jsem tu byl s Martinem Růžičkou, potom s Julou Hudáčkem. Dva roky jsem dělal dvojku a klukům spíše radil. Už vyprchávala má hladovost po tom, abych šel do brány, takže jsem věděl, že je konec. O Vánocích jsem dostal nabídku na pozici sportovního manažera a v tu chvíli jsem věděl, že je to poslední sezona. Je to práce, kterou kdybych odmítnul, v životě bych si to neodpustil. Cítil jsem, že můžu klubu hodně vrátit.

O brankářích se říká, že jsou prostě jiní, tiší samotáři, introverti. Tohle označení se k vám ale příliš nehodí.

Vždy musí být nějaká výjimka potvrzující pravidlo. Byl jsem v kabině komunikativní, už odmala jsem musel být u všeho. Zažil jsem gólmany, kteří potřebovali svůj klid a soustředění a moc s mužstvem nekomunikovali. Já jsem naopak potřeboval vědět, že jsem součástí týmu.

Často jste v šatně působil jako takový psycholog. Využíváte nějak ve své práci, že znáte mentalitu hráčů?

Kdybych jednal jenom s kluky, dokázal bych s nimi spoustu věcí domluvit. Za ně ale mluví agenti a to jsou tvrdí byznysmeni. Někdy je to opravdu válka. Připadá mi, že agenti neberou v potaz potřeby hráčů a lidskost. Na prvním místě jsou peníze. Je málo hráčů, kteří řeknou, že by nikam jinam nešli.

Vždy jste byl pověstný i svými srandičkami. Dovolíte si nějak bavit hráče i ze své pozice, nebo by to shazovalo vaši autoritu?

Potřebuji si získat odstup. S devadesáti procenty kluků jsem seděl v kabině a tykali jsme si. Pak přišli noví kluci, kteří mi vykali. Ten post by to asi vyžadoval, ale nejsem na to zvyklý, takže mi normálně tykají. Snažím se s nimi komunikovat normálně, ale také je potřeba, aby viděli, že už nejsem hráč ale manažer a budu jim říkat i nepříjemné věci. Musí respektovat mé rozhodnutí a podřídit se mu. Doufám, že cítí, že se pro ně snažím vydupat maximum, aby měli klid na práci a mohli se soustředit jen na hokej.

Ale na pivo už s nimi asi nechodíte…

Ne, chodím s managementem. S kluky jsme byli jednou, ale to jsem je pozval ze své pozice před playoff, aby věděli, že za nimi stojíme. Dřív jsem s nimi samozřejmě chodil, to dělá tu partu. Občas je potřeba vypnout a pokecat o jiných věcech. U piva se může i vyčistit atmosféra, mužstvu se pak lépe dýchá.

Na zasedání zastupitelstva si asi žádné vtípky taky nedovolíte.

Něco jsem tam plácnul, abych také něco řekl. (smích) Zastupitelstvo se tomu zasmálo, ale jinak se tam probírají vážné věci. Na vtípky už tam prostor moc není.

Kde jste vždy bral tu pozitivní energii, abyste ještě bavil ostatní? Co vás nabíjelo?

Asi právě ti lidé. Potřeboval jsem kontakt s lidmi. Když přišel plný zimák, který mě podporoval, měl jsem potřebu se jim odvděčit. Začal jsem dělat své kravinky a vydrželo mi to. Když jsem byl ještě mladý a plný síly, bylo toho víc, pak už to ubývalo. Někdy jsem po zápase byl rád, že jsem na led vůbec vyjel. Ale byl to takový adrenalin.

Pět let jste strávil i v Rusku. V čem je podle vás největší rozdíl v životě tady a v Rusku?

Tři roky jsem byl v Moskvě, což bych přirovnal k životu v Praze – jeden velký chaos. Je to ale 13 let zpátky, takže se doba posunula. Život tam ale nebyl moc odlišný. Poté jsem byl v Nižném Novgorodu, což je klidné město. Tam se žilo nádherně, hrozně milí lidé. V Čerepovci byl nejlepší hokej, ale šlo o ocelářské město s 350 tisíci lidmi. Modernizace tam přicházela strašně pomalu. Rusové byli naučeni žít jen sami za sebe, nevystupovat z řady. Tam už byl diametrální rozdíl. O nás hokejisty se postarali, ale možnosti, kam tam zajít, byly strašně omezené. Deset měsíců jste odkázána na jeden byt, jednu restauraci a to je vše.

V Rusku jste zářil a zůstával tam i přes rozpory s trenérem Tichonovem. Co vás tam drželo?

Problémy s Tichonovem jsem měl hned první rok, než jsme našli společnou řeč. Třeba se stalo, že jsem dostal dva góly a on mi vynadal, že mám právo jen na jeden gól. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvyknul, že na kluky jen řval a nadával jim. Dokázal se rozčertit, najednou se otočil a mrkal na mě s úsměvem na tváři. Vypadalo to, že má infarkt. Ale byla to taková psychologická hra, kdy se hráče snažil zlomit, aby plnil, co mu řekne. Chtěl z nich vymačkat maximum. Byla to pro mě i výzva – to mě vždy při hokeji drželo. Navíc táta mi řekl, že dokud na mě trenér křičí, má o mě zájem.

Sledujete současnou politickou situaci v Rusku?

Samozřejmě se mě to dotýká, štve mě to, protože si myslím, že to hodně ovlivnilo i hokej. Spíš to řeším s kluky, kteří kvůli tomu přišli o angažmá. Ale politicky je to jejich boj, myslím si, že tady máme svých starostí dost. Sleduji to, ale vím, že to nevyřeším, takže se tím nezaobírám. V Rusku byly jiné věci, které mě trápí dodnes – když s kluky spadlo to letadlo, to se mě dotklo hodně.

Je o vás známo, že jste věřící, což v dnešní době v české společnosti není zrovna obvyklé. Setkal jste se někdy s tím, že to ostatní lidé nemohli pochopit?

Každý to respektoval. Řešil jsem to jen sám pro sebe, kluky jsem tím nijak nezatěžoval. Setkal jsem se se spoustou hokejistů, kteří jsou také věřící. Negativní ohlas jsem nikdy nezaznamenal. Je to každého věc, každý si může věřit, v co chce.

Pomáhala vám při zápasech nějak vaše víra?

Tam se spíš člověk snažil spoléhat sám na sebe. Spíše jde o stav mysli mimo hokej. Člověk se zrelaxuje, uklidní.

Jak vám tedy víra pomáhá v životě?

Pomáhá mi najít duševní rovnováhu, klid a srovnat si myšlenky. Dával jsem důvěru sám v sebe i pomocí víry a spousta věcí se mi proto povedla. Posouvalo mě to.

Měl jste nějaký rituál? Třeba Jaromír Jágr si před zápasem na prázdném stadionu čte bibli.

Neměl. Pro mě šlo o to, abych se dostal do pohody, zapomenul na stres a nervozitu. Hlavně jsem se musel dobře vyspat, odpočinout si. Někdy jsem před zápasy četl i knížky, ale ne bibli.

Vyšlo v MF DNES 29. září 2015

zbývá
2271
slov
12 minut