Když musela běžet dlouhou trasu, bylo to pro ni utrpení. Přesto se bývalá skvělá atletka, běžkyně na krátkých a středních tratích Jarmila Kratochvílová nevzdávala, věřila totiž svému trenérovi a moc dobře věděla, čeho chce dosáhnout. Jak o sobě vždy sama říkala, byla trénovatelný typ.

„Moje srdce patří pořád na dráhu, jsou to ostatně dvě třetiny mého života. Přesto jsem v tréninku často musela uběhnout i deset kilometrů. Pokaždé jsem trenéra prosila, aby mi hlavně nedával těch deset kilometrů vcelku, ale třeba desetkrát jeden kilometr s pauzou 1,5 minuty. Slibovala jsem mu, že to pak celkově zaběhnu o hodně rychleji,“ říká dvojnásobná mistryně světa.

Nepomohlo to, ale historie se brzy opakovala a Kratochvílová poznala, jaké to je, i z druhé strany. „Během mé trenérské kariéry mě takhle přemlouvala i Lída Formanová. Té by dokonce stačila i minutová pauza," dodává Kratochvílová, která se v současné době věnuje právě trenérské činnosti.

Desetikilometrové trasy ale ani zdaleka nebyly ty nejdelší, s jakými se sportovní hvězda osmdesátých let na trénincích musela potýkat. „V přípravném období jsem musela zvládnout i dvacet kilometrů, to bylo opravdu hodně. Navíc to většinou bylo v zimním období, takže jsem často běhala i ve sněhu,“ vzpomíná atletka, jež je spolu s Maritou Kochovou jedinou ženou v historii, která čtvrtku zaběhla pod 48 sekund.

Přesto však necouvla a v trénincích pokračovala. „Obvykle jsem ty dlouhé trasy ani neběhala na stadionu, takže u toho trenér nebyl. Mohla jsem si říct, že mě neuvidí, a zkrátit si to. Vždycky jsem ale všechno splnila a věřila jsem mu, že zrovna tenhle dlouhý běh do tréninku patří, takže jsem to musela zvládnout," popisuje nejlepší sportovkyně Evropy za rok 1983.

Ani dlouhé výběhy ve sněhu ji ale netrápily tolik, jako jí nyní dělá vrásky fakt, že mladá generace sportu příliš neholduje. „Pořád o tom přemýšlím. Je taková zvláštní doba, kdy mladí lidé moc nechtějí systematicky pracovat. Nejde jim to dohromady s jejich aktivitami, pořád někam pospíchají, řeší nesmyslné věci. Někdy je mi z toho trochu smutno, ale věřím, že to jednou zase bude dobré,“ doufá běžkyně.

A mladou generaci se ke sportování snaží i sama motivovat, byť k tomu mnohdy používá i dosti neobvyklé způsoby. „Bydlím v Golčově Jeníkově nedaleko rybníku. Když jsme byli malí, byl ten rybník přes zimu vždy narvaný. Zato předloni, i když byl krásný víkend a nádherné počasí, byly na rybníku tři děti. Vedle na kopečku boboval jeden jediný kluk. Tak jsem si taky vytáhla boby a řekla mu, že budu jezdit s ním," vykládá se zaujetím.

Jarmila Kratochvílová dosud zůstává držitelkou více než třicet let starého rekordu v běhu na 800 metrů. Jde o nejdéle trvající světový rekord v oficiálních disciplínách v atletické historii, pocity z tohoto unikátního výkonu v ní však žijí dál.

„Vzpomínám na to ráda, už jsem se s tím rekordem naučila žít a ani nechci, aby ho někdo překonal. Na začátku jsem si říkala, že to určitě brzy někdo pokoří. V současné době ale je strašně moc závodů a není tolik času na tréninky. Jsou atraktivní finanční závody, kde tolik nejde o rekordy, ale spíše o body do Diamantové ligy a podobně. Každý rok teď sedím u televize a dívám se na závody, mačkám si stopky, jsem celá roztřesená a zpocená. Můj synovec, který se běhu také věnuje, mi říká, ať jsem v klidu, i když někdy běží to první kolo rychleji než já. Nakonec přijde posledních sto metrů a tam už nikdo nemůže. Zatím měl vždycky pravdu," usmívá se Jarmila Kratochvílová.

Vyšlo v deníku Mladá fronta DNES 7. února 2015

zbývá
764
slov
4 minut