Před dvěma lety dal pardubický rodák Radim Cejnar v práci výpověď a rozhodl se změnit svůj život. „Nejvíce mě baví poznávání nových věcí, lidí a kultur. Někdo to tak má, že má v sobě chtíč vidět víc,“ říká Cejnar.

Proč jste se vůbec rozhodl cestovat na motorce?

Od malička jsem jezdil na kole a vždy mě to táhlo na dvě kola. I když jsem na kole jezdil závodně, chtěl jsem vyzkoušet motorky. Nejdřív jsem kolem světa cestoval bez motorky a v Kolumbii jsem potkal Kanaďana a Francouze, kteří jeli na motorkách. Líbilo se mi to a řekl jsem si, že do dvou let budu na tom samém místě s motorkou taky. Přesně za dva roky jsem tam opravdu byl.

Kam zamíříte teď?

Chci přes Asii pokračovat až do Austrálie. Z Brisbane se dá s motorkou přeletět do Los Angeles, pak vyrazím do Kanady a zpátky do Houstonu, kde jsem začal. Plán mám zatím otevřený, vím sice, kudy chci jet, ale cestou člověk potkává spoustu lidí, kteří mu řeknou, co by určitě neměl minout.

Kde jste se cítil nejvíc v nebezpečí?

Může se stát, že je člověk ve špatnou chvíli na špatném místě. Všechno je to ale o tom, jak se člověk chová. V nebezpečí může být v Peru i tady. Je potřeba neukazovat peníze, mobilní telefon a podobně. Je lepší ze sebe dělat vandráka. To k vám ještě lidé přijdou, jestli nechcete jídlo. Bál jsem se v Nikaragui, kde jsem spal v hostelu přímo na pobřeží. Kolem půlnoci jsme šli spát a najednou přišlo obrovské zemětřesení. Nějak nám to nedošlo, dokud tam nevtrhla policie. V tu chvíli všude zněly sirény a zjistili jsme, že 100 kilometrů od pobřeží Nikaragui se naměřilo asi 7,6 stupně Richterovy škály. Bylo pravděpodobné, že vznikne tsunami.

Jak jste se zachoval?

Vůbec jsem netušil, co se děje. Ptali jsme se, kdy to přijde, ale nikdo to nevěděl, mohlo to být kdykoli. Sbalil jsem si věci a odjel. Všechny lidi jsem tam musel nechat, protože se mi na motorku nikdo jiný nevešel. To bylo hodně těžké, nevěděl jsem, jestli je ještě někdy uvidím. Museli čekat na autobus. Lidé s malými dětmi na ramenou šli za vesnici na kopec a celá oblast se evakuovala. Nakonec se ale nic nestalo.

Pro Evropana to asi musel být šok, ne?

Byli překvapení i místní lidé, nestává se to tam často. Nebrali to na lehkou váhu. Neměli vůbec nic, ani kolo, takže museli jít pěšky a doufat, že to nepřijde, nebo to přijde později. Bylo to hodně zvláštní.

Jsou země, do kterých byste raději nejel?

Ani ne. Mám v plánu i místa, o nichž se říká, že jsou riskantnější. Měl bych jet kousek od Afghánistánu, z té oblasti budu mít opravdu respekt a chci ji projet co nejrychleji. Od té doby, co cestuji, se ale vždy nejdřív bavím s někým, kdo tu zemi navštívil. Takoví lidé totiž mají lepší přehled než média. Říkali mi, ať se akorát nebavím s cizími lidmi, neříkám jim, kam jdu a podobně. Čím víc si člověk otevře pusu, tím většímu nebezpečí se vystavuje.

Byl nějaký okamžik, kdy jste si řekl, že tohle už nemáte zapotřebí?

Vůbec. Maximálně, když jsem byl unavený po cestě. Na motorce to přece jenom dost natřásá. Ale pak si třeba na dva dny zalezu do nějakého pohodového hostelu a potom zase valím dál.

Kde byli lidé nejvstřícnější?

Nejvíc vstřícní mi přišli lidé v Maroku. Co řekli, to platilo. Jejich slovo bylo hodně důležité. V Casablance jsem si chtěl zaparkovat motorku v garáži, ale kluk, který tam byl, mi řekl, že to nemůže přijmout, protože ve dvě hodiny ráno si mění šichtu a nemůže mi zaručit, že tam motorka ráno bude. Když něco nemohli zaručit, raději to odmítli. S tím se člověk v západním světě nesetká.

Dlouho býváte pryč?

První cesta trvala asi deset měsíců, ta následující by podle hrubého plánu měla také zabrat asi deset měsíců. Záleží na tom, jak se bude dařit jet. Doufám, že to nebude kratší.

Jak pak nesete odloučení od rodiny a přátel?

Skype funguje všude. Jak je člověk v centru dění, není to odloučení tak těžké. Ale určitě po vás chtějí, abyste se jim hlásil, že jste v pořádku. To ano. Na mých webových stránkách se mohou podívat, kde zrovna jsem. Mám to nastavené přes satelit po dvaceti minutách. Když třeba kempuji v kopcích, kde není signál, můžu jim přes satelit poslat zprávu.

Jezdíte sám, nebo se k vám někdo připojuje?

Vždy někoho potkám. Začínal jsem se svou přítelkyní, ale musela pak odletět zpět do Texasu. Zbytek jsem dojížděl sám. Když člověk jede sám, má větší šanci někoho potkat a víc si to užije. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se cítím sám, ale je to vyvážené tím, že mám spoustu zážitků. Člověka to posiluje.

Co si s sebou všechno berete?

Většinou příliš mnoho věcí, které nepotřebuji. Vozím s sebou základní nástroje na opravu motorky, pět triček, patery trenky a patery ponožky, teplé kalhoty, vytápěnou vestu a nepromokavé motorkářské oblečení. Mám s sebou něco na vaření, stan, spacák, karimatku a další drobnosti.

Často spíte venku?

Co to jde. Často si najdu nějaké místo za městem v kopcích nebo mě lidé nechají přespat na zahradě. Za ubytování se platí nejvíc peněz.

Jak cestování financujete?

Ušetřil jsem si peníze a z toho to platím. Pracoval jsem v ropném průmyslu v Houstonu na manažerské pozici. Řekl jsem si ale, že život není jenom o tom, aby člověk pořád pracoval a měl dvacet dnů dovolené za rok. Takže jsem před dvěma lety dal výpověď a na konci roku 2014 jsem se vydal na cesty.

Nebyl to trochu útěk od práce?

Ani ne, práce mě bavila. Dělal jsem na mezinárodních projektech a létal po světě. Ale byl jsem tam deset let a cítil jsem, že chci něco zažít. Nebylo lehké z práce odejít a nemít žádný příjem. Ale otevřelo mi to oči a začal jsem svět vnímat jinak.

V čem vám to otevřelo oči nejvíc?

Že nejšťastnější lidé jsou ti, kteří mají málo peněz. Peníze neznamenají štěstí. Lidé v Peru nemají skoro nic, ale stejně se o všechno podělí a jsou opravdu šťastní. Taky jsem si uvědomil, že většina lidí je dobrých a snaží se ostatním pomoci.

Vyšlo v MF DNES 17. srpna 2016

zbývá
1369
slov
7 minut