Před mnoha a mnoha lety vyrazila se svými dvěma kolty za pasem slavná stoletá babička Mary ze Štěchovic do Prahy volit. A přestože vždy byla postrachem prérie, jakmile dorazila do města, nastalo pro ni peklo. Politické peklo. Okamžitě se spustila agitace a babička, která strčí do kapsy i Toma Mixe a putykáře zastřelí jen, aby se neřeklo, byla v koncích. Slavnou babičku Mary zabila volební agitace. A to agitovaly jen dvě strany – velká a malá. Co však máme říkat my, když v naší době kandiduje stran desetkrát tolik a jejich názvy jsou často nezapamatovatelné? Politici se na nás usmívají z plakátů, zpívají (nebo se o to aspoň snaží) v klipech kolujících po internetu a už je jen otázkou času, kdy vykouknou i z tuby se zubní pastou. To vše už k předvolebnímu šílenství patří a my si na to musíme zvyknout. Stejně jako na to, že veškeré aspekty normálního života prostě jdou stranou. Ale na co si zvykat rozhodně nechci, to jsou urážející antikampaně využívající „svobody slova“, jejichž jediným cílem je poškodit konkurenty. Vždyť i popíchnout ostatní kandidáty je možné chytře a vtipně, chce to jen trochu invence. A navíc to autorovi přinese další plusové body – na rozdíl od vulgárních urážek. Jenže invence se moc nenosí, urazit je jednodušší. A já začínám mít obavu, že jestli to takhle půjde dál, tak s takto vysokou frekvencí voleb i nás brzy zabije volební agitace. Jen doufám, že v té době nebudu láteřit bezzubou dásní a dělat parádu v sukni z jelenice jako babička Mary.

Vyšlo v Pardubickém deníku 26. října 2013

zbývá
327
slov
2 minut