Odhaduje se, že jen v Pardubickém kraji Alzheimerovou chorobou trpí přibližně 7 000 lidí. Řada z nich žije v domovech pro seniory, rodiny totiž nejsou schopné se o ně postarat.

V Domově u fontány v Přelouči v současné době žije 113 klientů s Alzheimerovou chorobou. „Evidujeme přes 100 žadatelů o umístění, kteří by chtěli nastoupit ihned. V pořadníku máme dalších 250 zájemců, kteří projevili zájem nastoupit do našeho domova v budoucnu. Ze zájemců se stávají žadatelé nejčastěji ve chvíli, kdy se jejich zdravotní stav zhorší nebo se o ně už nemůže postarat rodina,“ říká ředitelka domova Danuše Fomiczewová.

Když lidé přijdou do domova, po čem nejvíc touží?

Každý životní příběh je jiný. Někdo touží poznat nové lidi a nebýt přes den sám, někdo jiný oceňuje, že si kdykoli může říct o pomoc. U lidí s Alzheimerovou chorobou je to hlavně o emocích. Touží po trpělivém, laskavém přístupu a pochopení. Velmi důležitý je pro naše klienty i pravidelný kontakt s rodinou.

Stát má filozofii, že by lidé měli zůstat co nejdéle doma…

I když jsem ředitelkou domova pro seniory, souhlasím s ním. Každý z nás je přece raději doma než v cizím prostředí. Někdy však nastane situace, že síly a zdraví nestačí a vy musíte opustit domov, který jste dlouhá léta budovali, kde jste vychovali děti, prožili desítky let života. Stáří je pěkné životní období, pokud je člověk soběstačný a může si spokojeně užívat zaslouženého volna v důchodu. Odchod z domova do pobytové služby považuji za jednu z nejstresovějších situací v životě člověka, pokud to ovšem není jeho dlouhodobé přání. Do domova si můžete přinést jen to, co vám sociální pracovnice doporučí, a tak se seznam smrskne většinou na doklady, osobní věci a oblečení. To nejcennější, co si lidé z domu do pobytové služby přinesou, jsou fotografie, obrázky, křížek, pár knih… a vzpomínky.

Kdo o staré lidi pečuje nejčastěji?

Především ženy, často ještě v produktivním věku, kdy kvůli péči o své blízké musí odejít ze zaměstnání. Problém je, že pokud se později chtějí vrátit do práce, nemají kam. Zaměstnavatel nemá povinnost pracovní místo obsadit jen dočasně, jako je tomu u maminek s malými dětmi. Pokud stát usiluje o to, aby mohl člověk setrvat co nejdéle ve svém přirozeném prostředí, měl by pro pečující osoby vytvořit podmínky, které by jim jejich náročnou práci ulehčovaly. Alespoň do té míry, aby je péče o druhé nakonec nepřipravila o jejich vlastní zdraví, což v praxi není výjimka.

Jak často se setkáváte s tím, že senioři do domova nechtějí, ale děti nebo jiní příbuzní je k tomu donutí, protože se o ně nechtějí starat?

Myslím, že to dnes není běžný jev. Ano, jsou občas případy, kdy se rodina dožaduje přijetí svého blízkého i proti jeho vůli, ale je na odpovědných pracovnících, aby se řídili zákonem a dbali práv člověka, o kterého se jedná. Pokud k nám klient nechce a je svéprávný, nikdo ho nutit nemůže.

Jak senioři zvládají první dny v domově?

Někdo tuto změnu zvládá snadno, rychle se sžije s novým prostředím a je mu u nás dobře. Ale máme také klienty, kteří se s přestěhováním smiřují velmi dlouho. Žije u nás paní, která si zvykala dlouhé měsíce a dennodenně plakala. Dnes je ale spokojená.

Jak ty první dny vypadají?

Ještě před nástupem do domova rodina vybaví pokoj některými osobními věcmi, něčím, co jejich blízkému připomíná domov. Vždy je určen pracovník, který klienta po domově provází a postupně ho seznamuje se všemi prostory tak, aby se v novém prostředí zorientoval. Osvědčilo se, když rodina projevila zájem být první den přítomna u všeho, co bude jejich blízký dělat.

Ale není to jenom o tom, že senioři musí opustit svůj domov, ale v podstatě také o čekání na smrt…

Máte pravdu, že se někdy o domovech říkalo a někdy ještě říká, že je to vlastně čekárna na smrt. Ale tak tomu opravdu není. Dnešní obyvatel domova pro seniory si může vybírat z bohatého kulturního programu a pestrých volnočasových aktivit. Vznikají tu nová přátelství i partnerství. Když se někdo rozhodne uzavřít do sebe a čekat, až se jeho dny naplní, pak s tím pečovatelé jen stěží něco udělají. Zároveň si myslím, že je jedno, kde na smrt budete čekat, protože i doma si pro vás přijde, až se váš čas naplní. Jde o to, včas vyřešit, co ještě vyřešeno nebylo, promluvit s těmi, se kterými ještě mluvit chcete, odpustit viníkům, vyzpovídat se a uzavřít kruh svého života.

Smrt je tady asi velkým tématem…

Je to velmi citlivé téma, s kterým se naštěstí začíná společensky i odborně pracovat. Především se o tématu umírání v pobytových zařízeních začíná mluvit nahlas. Myslím si, že obava hovořit o smrti není až tak zakořeněné v těch, kteří se s ní mohou brzy potkat díky svému věku či nemoci, ale často je větší strach o ní mluvit na straně personálu. Senioři ale chtějí vědět, co se bude dít, až tu jednoho dne nebudou. Proto jsme začali zavádět rituály.

Jaké rituály?

Na odděleních dodržujeme postupy, které k odchodu člověka patří. Mezi jeden z nich řadíme otevření okna, aby duše mohla odejít. O tom, že někdo „odešel za svou duhou“, spolubydlící informujeme, sejdeme se, zapálíme svíčku za zesnulého. Na zahradě byla instalována zvonička a socha anděla. Ke zvoničce je přistaven podstavec, kde každý měsíc aktualizujeme jména těch, co už mezi námi nejsou. Je zde prostor pro zapálení svíček. Na Dušičky se u zvoničky každoročně scházíme a věřte mi, že když tam sedí a stojí desítky našich obyvatel společně se zaměstnanci, každý z nich drží v ruce svíčku, potichu hraje varhanní hudba a někdo z klientů předříkává modlitbu, je to silné, dojemné a zároveň krásné.

Specializujete se na péči o lidi s Alzheimerovou chorobou. Jací tito klienti jsou?

První, co mě napadlo, jsou slova „zmatení“ a „citliví“. Nemoc má tři stádia, kdy na počátku jde o nenápadné projevy občasného zapomínání slov či situací, které se však postupně zvyšují. Ke ztrátě paměti se přidružuje ztráta schopnosti logicky uvažovat, jednat, komunikovat, postupně se ztrácí návyky a dovednosti. V posledních stádiích onemocnění dochází k úplné ztrátě paměti, intelektu, soudnosti, myšlení a nemocný se stává plně závislý na péči druhé osoby. Tito lidé potřebují specifický přístup, abychom jim rozuměli a chápali je. Protože když jim nerozumíte, co právě potřebují, nejste schopná naplňovat jejich potřeby a přání.

V čem je péče o ně specifická?

Mnohdy vám lidé s touto nemocí nejsou ani schopni říci, co potřebují. Specifikum spatřuji především v tom, že jde o komplexní péči, kterou by měly zajišťovat v pobytových službách týmy odborníků s odpovídajícím vzděláním, ale také lidé, kteří se vyznačují trpělivostí, vysokou mírou empatie a porozumění, kteří mají stále na paměti, že i člověk s tímto onemocněním, stejně jako každý jiný, si zaslouží, aby se dbalo na jeho důstojnost. Osobnost člověka se mění, ale přístup k němu ne.

V čem vás práce se starými lidmi obohacuje?

Setkávání s těmito lidmi mi dává sílu a chuť do další práce. Ovlivnili mě jistě mí prarodiče a zejména babička Filoménka, o kterou jsem se na konci jejího života starala. Senioři jsou křehké bytosti, snadno je můžete ranit nebo negativně ovlivnit jejich vnímání. Potřebují vstřícnost a úsměv a za to přece nikdo z nás nic neplatí. Jsem ráda, když se na sebe lidi usmívají, zdraví se, prohodí pár slov. Mám z toho pěkný pocit a dává mi to sílu jít dál nejen v pracovní sféře, ale i v osobním životě.

Jak se vyrovnáváte s tím, že je tu smrt téměř na denním pořádku?

Narození, škola, práce, rodina, stáří a smrt je přirozený proces. Já i mí kolegové musíme být především profesionálové s lidskou tváří. Je mi líto, když některý z našich obyvatel odejde, ale on odešel, protože jeho čas se na tomto světě naplnil. Uklidňuji se i tím, že pokud jsme přispěli naší péčí k tomu, že se na konci života cítil dobře, je to v pořádku. Vím však, že naši pracovníci, kteří se o obyvatele starají každodenně, prožívají při odchodu některých lidí, zvláště těch, kteří zde prožili dlouhý čas, někdy těžké a psychicky velmi silné chvíle.

Jak pomáháte zaměstnancům se s tím vyrovnat?

Jediné, co pro ně mohu udělat, je nabídnout jim supervizi, kde by si o tom mohli promluvit. Většinou to ale veřejně neřeší, spíše si o tom povídají mezi sebou nebo částečně i s rodinou. Rodiny našich obyvatel jsou důležitou součástí poskytované péče. Pokud rodina může docházet pravidelně a často, má to velmi pozitivní vliv na naše obyvatele. Rodina je především i velkým zdrojem cenných informací o našich obyvatelích. Díky těmto informacím se můžeme dozvědět, co měl klient rád, jak žil, stravoval se, bavil se a využíval volný čas. Tyto informace pak pomáhají pečovatelům sestavovat plán péče přímo na míru potřebám našich obyvatel. Proto je nezbytné, aby se rodina do života pobytové služby aktivně zapojovala a společně s námi pomáhala naplňovat potřeby svého blízkého.

Vyšlo v MF DNES 23. srpna 2016

zbývá
2011
slov
11 minut