Vůbec poprvé spolupracuje s Východočeským divadlem režisér FILIP NUCKOLLS – a to i přesto, že pochází z nedalekého Ústí nad Orlicí. V Pardubicích inscenuje hru německého dramatika Martina Sperra Lovecké scény z Dolního Bavorska. Premiéry se uskuteční o následujícím víkendu.

S Východočeským divadlem v Pardubicích spolupracujete poprvé. Jak zatím tuto spolupráci hodnotíte?

Překvapilo mě, jak je to tu v dobré kondici. Dobře se mi tu spolupracuje s managementem i herci. Skutečně tu lidé chtějí pracovat. Celé zázemí hodnotím velmi pozitivně.

Jako kluka vás z pardubického divadla prý málem vyvedli. Co se stalo?

Jeli jsme sem s gymnáziem na židovskou kapelu herce Petra Vacka. Ze srandy jsme sprchovali ostatní lidi, protože nám to přišlo hrozně nudné. (smích)

Rád sázíte na dostihy. Máte rád adrenalin i v divadle?

Mám rád sport obecně. Sport a divadlo mi přijdou stejné, musíte před lidi, je na vás vyvíjen tlak. Hodně se snažím věci budovat tak, aby tam byly možnosti změn a abychom spíš řešili herní situace, než aranžovali pevný obraz. Když se kouknu zpětně na své práce, vždy mi přijde, že tam, kde byly nějaké silné překážky, to dopadlo lépe. Nakonec asi v adrenalinu podávám dobré výkony, ale jsem na to líný a nemám to rád.

**Jste režisérem, který radši nechává hercům volnou ruku, nebo se spíše direktivně řídíte vlastní představou? **

Je to různé. Když máte na jevišti patnáct lidí, musíte mít jasnou představu a jít po ní. Mám jistou interpretační představu té věci a potom to dáváme dohromady. Spíš jsem režisér, který rád vede dialog s herci. Tím se je snažím nějak posunout a zároveň se tím pokouším posunout i sám sebe. Jde o kolektivní spolupráci.

Čím vás zaujala hra Lovecké scény z Dolního Bavorska?

Je výtečná. Po dlouhé době jsem měl pocit, že nemusím škrtnout ani větu a že to funguje. Zaujalo mě i to téma, v dnešní době jsme pod diktátem strachu, ať už z terorismu nebo čehokoli jiného. Sílí hnutí lidí, kteří chtějí své okolí zbavit všech cizích vlivů a elementů, kterým nerozumíme. Ta hra je přesně o tom. Začíná po válce v roce 1949, kdy lidé různého vyznání i sexuální orientace cestují mimo své domovy. Dotyčná vesnice se tomu brání a vystrkává vše, co je jiné. Byť to Martin Sperr napsal v roce 1966, je to znovu aktuální text. I když v těch 60. letech to řešil přes sexualitu, pro nás je to sice hlavní linka příběhu, ale není to nejdůležitější téma. Jde o strach z cizího a potřebu dostat cizí pryč.

Máte pocit, že téma homosexuality už je dostatečně detabuizované?

Je to problém. Asi před rokem jsem připravil inscenaci Klec, která je o dvou transvestitech žijících spolu. Je to čistá komedie, ale spousta lidí s tím má pořád problém. Překvapuje mě to. A to z průzkumů vyplývá, že Praha je poměrně tolerantní. Jenže Praha není Česká republika. V inscenaci ale žádnou homosexualitu explicitně nerozehráváme. Homosexuál, který tam přichází, si chce nalézt ženu, mít s ní dítě a tyhle věci dělat ve stínu. Za Hitlera to byl hrdelní zločin a myslel si, že to po válce skončilo a mohl by žít normálně. Nikoho přece nevraždí, nekrade a chová se lépe než někteří heterosexuálové. Říká si, proč i navenek nemůže být tím, kým opravdu je.

Ve hře se objeví i další jinakosti. Které byste vypíchl?

Je tam příběh rodiny ze Slezska, která do vesnice přijde za prací. Jde o gastarbeiterismus a o to, že někdo pochází z trochu jiné země a bere vám práci. To mi přijde jako hodně styčné ke dnešku, byť je to hloupé, protože máme strašně nízkou nezaměstnanost. Jinakost je tam i v chování. Je tam selka Marie, jejíž muž evidentně umřel na frontě, ale úředně není prohlášen za mrtvého. Ona žije se svým čeledínem. Je to rozumné, ale všichni ji pomlouvají, že je to cizoložství. Další postavou je Tonka, mladá holka, která jen nechce být ve vztahu. Nic špatného nedělá, ale je pro vesnici něčím, čemu nerozumí. I to je teď velké téma.

Není to i tím, že lidé radši řeší cizí problémy, aby nemuseli řešit ty svoje?

Přesně. Je to jeden z důvodů. Otázkou ale je, co je cizí problém. Podle mě je to všechno, čemu nerozumím. Myslím si, že v té vesnici se všichni podvádějí. Říkám tomu Starkl zahradník. Jsou to ty krásné baráky s květinami, kde se dole ve sklepě znásilňují vlastní děti. Dráždí nás všichni, kdo veřejně přiznají, že podvádí. Koukáme na ně skrz prsty, ale všichni na to myslíme. Tak se koukáme na porno a máme pocit, jací jsme hrdinové.

Co je hlavní devizou této inscenace?

Ten příběh sám o sobě. Je to taková vzrušující detektivka.

Myslíte si, že divadlo má potenciál změnit pohled veřejnosti na odlišnosti a radikalizaci umírnit?

V tom jsem hodně skeptický. Pokud by dokázalo, aby si to pár lidí připustilo v hlavě jako jiný úhel pohledu alespoň na deset minut poté, co odejdou z divadla, byl by to velký úspěch. Je ale zapotřebí, aby do něj lidé chodili často, jedna návštěva to nezmění. Ale nemyslím si, že by divadlo bylo zbytečné. Mám pocit, že z vás může vychovat lepšího člověka, který dokáže vést dialog a připustit si jiné úhly pohledu. Ale nejde to tak, že přijdete do divadla a změní se vám svět.

Do hlavní role jste obsadili Petra Borovce. Podle čeho jste ho vybírali?

Byl potřeba někdo mladší a Petra znám z DAMU. Dělal jsem absolventské představení, ve kterém hrál. Byla ještě možnost, že by hrál dementa, ale toho hraje furt (smích). Točili jsme různé lidí v různých rolích a tohle nám přišlo jako nejlepší.

Vyšlo v Deníku 12. května 2017

zbývá
1229
slov
7 minut