Sobotní večer patřil v Pardubicích všem příznivcům metalu. V Ideonu totiž vystoupila legendární kapela Arakain s Lucií Bílou, která právě v této formaci začínala. O turné ke třicátým narozeninám skupiny, plánech do budoucna i o tom, jak se s Lucií Bílou vlastně poznali, vyprávěl kytarista spoluzakladatel Arakainu Jiří Urban.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy s vámi Lucie Bílá působila?

Už je to strašně dávno, moc si to nepamatujeme. (smích) Vzpomínáme na to dobře, byla úplně jiná doba a většinou to byly spíše tancovačky, takže se hrálo na série a Lucka měla vždycky svou sérii. Dost se u toho pilo, bylo to takové nevázané a o dost uvolněnější než třeba letos.

Jak jste se s Lucií seznámili?

Lucku jsem potkal u kamaráda, kde bydlela v podnájmu. Říkala, že také zpívá s nějakou skupinou. Potom jsme se několik měsíců neviděli a mezitím jí Petr Hannig vydal neslavnou diskotékovo-spartakiádní desku. Na to jsme někde hráli s kapelou a dozvěděli jsme se, že skupina, ve které zpívala, zrovna hraje poblíž, takže jsme tam zamířili a šli se na tu zábavu podívat. Asi jsme byli trochu veselejší a nabídli jsme jí, jestli by s námi nechtěla zpívat. Ona souhlasila a pět dní na to už s námi vystupovala na koncertu. Pak s námi zůstala tři roky.

Jak fanoušci reagovali, když z kapely odešla?

Odezva nebyla stejná jako dneska v době internetu, takže ohlasy úplně neznám. Byli jsme kapela s mužským zpěvem, takže Lucka byla jako host a i když ji lidi měli rádi, protože řvala opravdu dobře, tak to nebyla žádná revoluce. Začala být dost populární v úplně jiném žánru a k nám se to nehodilo, a proto na jaře 1987 dostala padáka.

Kde vznikla myšlenka ji znovu oslovit, aby s vámi jela výroční turné?

Vyplynulo to tak, protože byla na dost dlouho stálým hostem. Každé výročí jsme ji zvali na hostování, protože lidé si její písničky pamatují. Tím pádem se to tak nabízelo i letos. Navíc se dokázal sladit její kalendář s naším, některá vystoupení se sice musela na poslední chvíli překládat, ale nakonec se to ukulo tak, aby mohla jet všechny koncerty.

Bylo náročné secvičit společný repertoár?

Ani ne, bylo spíše náročné dostat se na zkoušky. Lucka to čte z papíru, protože má tolik rolí, že si to nepamatuje. Jelikož ale má dobrou paměť, tak jí to naskakovalo i po letech, jen musela koukat do papíru. Měli jsme s ní dvě zkoušky.

Nenapadlo vás pozvat i bývalého zpěváka kapely Aleše Brichtu?

Zval jsem ho, ale věděli jsme, že to je marné, protože po pětadvacátém výročí oficiálně prohlásil, že spolupráci s námi definitivně ukončil a považuje to za uzavřené. Dopředu jsem věděl, jak to dopadne, když za ním půjdu, ale považoval jsem to za vhodné. Nechybí nám tady.

Jak vzpomínáte na začátky s Arakainem?

Už si nevzpomínám. (smích) V té době nebyly nástroje a technické vybavení, byly zákazy a spousta překážek pro kapely našeho typu. Dva roky jsme byli zavřeni ve zkušebně, občas jsme hráli nějaký koncert. Pomalu se to tlačilo přes tancovačky, oficiální místa se totiž úplně nehlídala. V roce 1988 jsme museli mít i schvalované scénáře. Na jednu stranu to bylo krušné, ale na druhou pak bylo dobré sepětí fanoušků s kapelami. Když šli na koncert a kapely hrály Judas Priest, Iron Maiden, Black Sabbath a podobně, tak to pro ně byl odskok od bolševické reality. Koncerty byly uvolněnější. Dnes lidé mají hromadu jiných starostí a o fanoušky je boj. Bigbít ale zůstává pořád stejný.

Co připravujete do budoucna?

Odskočíme si k chirurgům, aby nás trošku vyspravili. (smích) Tenhle rok věnujeme připomínce třicátin a k tomu nejspíš vyjde nějaký nosič. Příští rok asi budeme pokračovat normálně, takže by mohla vyjít i řadová deska.

Vyšlo v Pardubickém deníku 5. 4. 2012

zbývá
829
slov
5 minut